Cesta životem

9. ledna 2018 v 22:27 | Polgara |  Názory
Jak, že se to říká? Čiň druhým tak, jak nechceš, aby bylo činěno tobě?


Jak, že se to říká? Čiň druhým tak, jak nechceš, aby bylo činěno tobě? Mnohokrát si musím tohle rčení připomínat. Obzvlášť, pokud vidím chování některých svých spoluobčanů. Narážím na to dnes a denně, a i možná proto se v podobných situacích chovám jinak než valná většina. Víte, člověk má tendence jít s davem, aby náhodou nevybočil a nebyl pranýřován. Nejen život sám, ale především lidé, mě naučili, že je někdy lepší jít proti hlavnímu proudu.

Víte, ono je někdy těžké snažit se zavděčit někomu druhému. Vídám to především při cestování městskou hromadnou dopravou. Anebo prostě jen při procházce městem. Jeden večer jsem se vracela z hospody a čekala jsem na metro. Najednou jsem uslyšela zvýšený hlas, který lehce hysterickým tónem vysvětloval cestu asijské turistce. Mým prvním impulsem bylo onu dámu, která na sobě měla červený tlustý kabát, zuřivě gestikulovala a pisklavým hlasem používala angličtinu, tak charakteristickou pro Čechy. O to komičtěji, celá situace vyznívala. Neodolala sem a dostatečně nahlas, aby mě ona vysvětlující "dáma" slyšela, jsem řekla: "Možná by stačilo ubrat na intenzitě a mluvit srozumitelněji."

O kus dál, jsem uviděla slečnu, která se držela za pusu, aby nebyl slyšet její smích a běžela pryč od probíhajícího divadla. Je až smutné, jak někteří lidé dokážou být zlí. Turistka se tvářila vyděšeně, ale s trpělivým přikyvováním dál poslouchala ječák hovořící ženštiny. Na dvojici zíralo celé nástupiště, bohužel se nikdo neodvážil zasáhnout.

Život je zvláštní. Jakoby nám někdy nastavoval zrcadlo. Jakmile jsem byla v části Prahy, kde bydlím, tak mě zastavila slečna mluvící plynulou angličtinou a ptala se mě na zastávku, kde jezdí autobus a řekla i směr, kam potřebuje. "Come with me please, bus tram is near." Slečna se rozzářila. Bylo na ní vidět, že je ráda, že nemusí sama bloudit tou tmou. Daly jsme se do řeči a za tu krátkou chvíli jsem zjistila, že tu žije už tři roky. Studuje a pracuje zároveň a Čechy si zamilovala. Najednou začal přijíždět vysněný autobus. "Ha, there is your bus." Slečna se rozběhla a několikrát se otáčela a mávala mi. A nejen proto, ale i protože mi tak velí slušnost si vždy najdu čas pomoct, pokud mě o ni někdo požádá. Nikdy totiž nevíte, kdy se můžete ocitnout na druhé straně.

Dalším příkladem budiž kamarád ze šermu. Stáli jsme na zastávce a čekali na tramvaj. Bylo opět kolem 22 hodiny. Kamarád si všimnul ležícího muže na chodníku naproti nám. Očividně byl opilý, ale i přestože je to šermíř provozující svoji praxi přes 8 let, tak se k němu nepřiblížil. Ale ani ho nenechal na holičkách. Nelenil a zavolal odchytovou službu. Počkali jsme, dokud nepřijeli, a pak teprve jsme se znovu vydali na cestu domů.

Ale abych nemluvila jen o nehodách. Jsou i příjemné zážitky. Každý z nás určitě zažil děti v mhd. Ubrečené, uječené, házející věci, kopající do sedaček. nebo neustále mluvící dítě. Nedávno se mi stalo, že ranním busem jela cca sedmiletá holčička s maminkou. Holčička najednou prohlásila: "Mami, já jsem velkej chlap." A pán, který stál vedle nich pobaveně zahlaholil: "Tak to se mi ukaž. Velkého chlapa už jsem dlouho neviděl." Chudák holčička se zabořila do sedačky a najednou byla potichu. když pak s maminkou vystupovaly, tak pán ji chtěl dát chlapský pozdrav. Holčička ho obešla velkým obloukem a maminka se na pána omluvně usmála. Ani přemíra vstřícného chování se ne vždy setká s kladnou odezvou. Sama jsem se s tím párkrát setkala.

V poslední době si čím dál víc všímám vzrůstající agresivity lidí. Obzvlášť pokud jedu jakýmkoli hromadným dopravním prostředkem. Nevím jestli je to tím, že člověk nerad cestuje namačkán jako sardinka. Což docela chápu. V pátek se mi stalo to, že jsem se nechtěně nahrnula do přeplněného vagonu a jela se mnou kolegyně z práce. Bohužel se na mě nalepil chlapík, který se rozhodl ozkoušet můj zadek. Tak sem z plna hrdla prohlásila: "Jestli mi ještě jednou šáhne na zadek, nakopnu ho." Nevím proč, ale tohle prohlášení ve všech okolostojících vyvolalo smích.

Je škoda, že se lidé nezastaví, neusmějí anebo nenabídnou vstřícnou tvář. Pořád se někam ženeme a zapomínáme žít.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bellatrix Kanato Sakamaki Bellatrix Kanato Sakamaki | Web | 9. ledna 2018 v 22:52 | Reagovat

jo to máš pravdu
Spřátelíš blog?

2 hrachajdice hrachajdice | Web | 10. ledna 2018 v 7:13 | Reagovat

Je to bohužel pravda , ale myslím,že pořád existuje stále víc hodných a dobrých lidí. Jen ti špatní jsou víc vidět.

3 sdasdas sdasdas | 10. ledna 2018 v 10:35 | Reagovat

"V poslední době si čím dál víc všímám vzrůstající agresivity lidí." - to je fakt, zlatý středověk a světový války.

Ale teď vážně - nic jako "vzrustající se agrese" neexistuje, to jen začínáš starnout, tak ti postupně svět připadá "horší"

4 Eliss Eliss | Web | 10. ledna 2018 v 13:34 | Reagovat

Ale vždy se najde nějaký slušný a hodný člověk :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama