Kumburské svítání (2017) - 2. část

17. září 2017 v 12:14 | Polgara |  Kulturní prožitky
Odkaz na 1. část najdete ZDE
Odkaz na stránky hradu Kumburk najdete ZDE


Devátá hodina odbila, Kumburská paní Kumburské svítání zahájila. Ne vážně. Hradní paní je výborná v tom, jak to má pod palcem a dokáže akci ustát bez toho aniž by zabila jediného návštěvníka. Vysvětlím.

Kumburské svítání se koná již několikátým rokem a díky této akci mohou lidé hrad Kumburk postupně obnovovat. Pár věci se jim už díky vybraným penězům podařilo. Jenže ne vždy platí pravidlo náš zákazník, náš pán. Je smutné, že lidi si ničeho neváží a myslí si, že mohou všechno. Párkrát sem zcela vážně vnitřně řešila, jestli je z těch hradeb srazit či nesrazit. Oni si prostě myslí, že mohou lézt na hradby a mají tělo z oceli. A diskutujte pak s někým takovým, že tam nemá být. Obzvlášť poté, co vás odbude větou: "Ale ostatní tam taky lezou." Tak jsme to vyřešili tak, že se tam dala prostě páska. Konec. Tečka.

Víte, co je zvláštní? Že tentokrát jsem nebyla ani na jednom vystoupení. Nebyl čas. Jedno jsem sice viděla, ale bohužel ne celé. Nicméně jsem si užila se svolením Hawka prohlídku hradu. Pán, jenž nás prováděl uměl mluvit a dokázal zaujmout. Šla se mnou Kari a Marty, kteří se rádi přidali. Zároveň jsem díky němu objevila film Pahorek natočený v roce 1965.

Po prohlídce jsme chtě nechtě musely s Kari vystřídat hlídku u makety hradu. Tady jsem se nejednou hlasitě smála. Totiž, abych to vysvětlila. Já na sobě měla kostým z období středověku, pánský kostým a představovala jsem vyššího šlechtice. Po boku mi visel meč a z druhé strany dýka. Obojí jasně viditelné. Kari na sobě měla charakteristický varkoč. Když jsme však stály u makety, tak jsme se nestačila divit. Procházel okolo nás tatínek s malým chlapcem. Klučinu hypnotizovaly zbraně a tatínek mu přitom vyprávěl následující: "Vidíš je? To je princezna a její šašek." Já v tu chvíli skřípala zuby a Kari se škodolibě pochechtávala. Nicméně, když Kari stála u zdravotnického auta z druhé světové války a kouřila, tak perlila pro změnu jedna maminka: "Vidíš, to je zdravotní sestřička." V tu chvíli jsem se pro změnu začala smát já. :-D

Kolem jedné hodiny na mě padla dost velká únava. V tom okamžiku už byli na stanovišti všichni z naší skupiny a nám za půl hodiny končila služba. A hlavou mi kolovalo: "Kafe, bramborák." Vysvětlím. Všichni okolo nás chodili s místním bramborákem, který neuvěřitelně voněl. Vzhledem k tomu, že sem jedla naposledy ehm... v jedenáct propečené prasátko přímo z ohně, tak mi trochu vytrávilo. Tou dobou jsme se přesunuli dolů, kde si Hawk zrovna dával kafe a kouřil cigaretu. Připojil se k nám Kéron. My s Kari spokojeně žvýkaly bramborák a Hawk nás pozoroval otráveným výrazem: "Tomu říkám nespravedlnost. Oni od rána žerou a já se na ten bramborák jen podívám a mám o tři kila navíc. Zajímalo by mě, jak to dělají, že jí a nepřiberou." Upřímně, fakt netuším, jak je to možný...

Tou dobou si nás začala všímat jedna angličanka a začala si s námi povídat. Jsem se pro změnu dozvěděla, že jsem Assasín. Fakt si musím sehnat jinej kostým. O kus dál postával pán, který na Kumburk dotáhl překrásného Orla skalního a sovu. Bylo mi těch dravců svým způsobem líto. Mají volně poletovat a ne být uvázáni a ukazováni jako mazlíčci. Přesto jsem se s majitelem dravců dala do řeči a dobře jsem udělala. Vzniklo pár krásných fotek a nějak se mi povedlo získat pera na výrobu šípů. Což je fajn bonus.

Když mi sokolník dával Orla na ruka, nebála jsem se a užívala si to. Sice byl těžký a dost to i bolelo. Z nějakého důvodu se mi dvěma drápy zabodl přímo do ruky a naprosto ignoroval fakt, že měl ty drápy strčit do té rukavice. Chvíli mi trvalo než jsem si tu ruku vybalancovala, ale podařilo se. Pak si chtěla dravce převzít Kari. Ale jakmile se k němu přiblížila, začal mlátit křídli a vzlétl. Nutno podotknout, že byl pořád na mé ruce. Poučena z dob minulých jsem zůstala naprosto v klidu a čekala, až se uklidní. Zároveň jsem se ho pokoušela hladit a mluvit na něj konejšivým hlasem. Zabralo to a dravec byl bezpečně předán Kari. Je zvláštní, jak zvířata dokáží rychle vycítit něčí strach. Fascinovala mě ta sova. Klidná, stočená do klubíčka a naprosto ignorovala dění okolo sebe. Zvedla oči v okamžiku, jen když se k ní přiblížil rozdováděný pes.

Ať už jsme chtěli anebo nechtěli, tak nastal čas odjezdu. Hawk šel zjišťovat informace od Kumburské paní a já dále střežila Kari. Kari je fajn, je s ní prča, ale být pořád ve střehu, aby se nestal žádný průšvih a nic se jí nestalo. Ale já jsem si ji na Kumburk dotáhla, tak se o ni taky musí postarat. Co mě těší je, že to zabralo. Nutno říct, že ona sama se chovala rozumně.

Ke konci už jsme byla jako vyždímaný hadr. Unavená, ale spokojená. Přiznám se, že jsem se docela těšila i na sprchu a domů. Taky vám cesta zpátky utíká rychleji než cesta tam? U mě je tomu tak pokaždé. Navíc jsem odjížděla s pocitem, že i letošní Kumburské svítání stálo za to a vybralo se dost peněz na to, aby se mohlo pokračovat v záchraně Kumburku. Ale především jsem si v hlavě přehrávala tu atmosféru, která tam panovala. Nejen místo, i lidi dělají z akce nezapomenutelný zážitek. :-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama