"Mamka je velká kočkomila a já kávomilka," říká spoluzakladatelka a provozní Kočičí kavárny

11. prosince 2014 v 19:46 | Polgara |  Zaujalo mě



1. Jsou známé kočičí mosty, vlaky, dokonce i města, ale k nám nápad kočičí kavárny teprve přichází. Jak Vás napadlo založit Kočičí kavárnu?
Myšlenka na kočičí kavárnu přišla zhruba před dvěma lety, když jsem poprvé viděla tuto kavárnu na Nově v pořadu Koření. Hned mě napadlo, že mít tuto kavárnu v Praze by bylo skvělé. Tehdy jsem ale byla úplně v jiné práci a ještě ve škole, a tak jsem ten nápad musela uložit k ledu.
Reálné to začalo být až ve chvíli, kdy si mamka na loňské Vánoce zlomila nohu a bylo jí znemožněno dojíždět do tehdejší práce. Začala přemýšlet, do čeho by se pustila, aby jí práce konečně dělala radost. A tak jsme znovu přivedli na svět nápad kočičí kavárny. Mamka je velká kočkomila a já kávomilka. Perfektní kombinace. Usmívající se

2. Takže jste na zakládání byly dvě. Jak se vám spolupracovalo? Jak vlastně probíhá příprava kočičí kavárny? Museli jste získat nějaká speciální povolení?
Nakonec nás bylo ještě víc, vlastně celá rodina. Usmívající se Po dlouhém hledání jsme si pronajali prostory, které byly sice krásné, ale museli jsme přistavit celé zázemí a předělat celou kuchyň. To nám vlastně celé udělal taťka, brácha a přítel. Jsme přece jenom ženské, takže bychom to nezvládly a díky nim se to povedlo. Usmívající se Spolupráci zvládáme dobře. Je jasné, že když spolu podniká rodina, někdy nastanou nějaké rozepře, ale vždycky to dáme nějak dohromady.Usmívající se
Příprava byla dlouhá. Po tom, co jsme konečně našly vhodný prostor, musely jsme získat povolení od hygieny. Naštěstí vše probíhalo dobře. Po tom, co se v zahraničí začaly ve velkém otvírat kočičí kavárny, byla hygiena připravená a měla už na nás vymyšlené konkrétní požadavky.
Dále jsme musely také dostat povolení od veterinární správy. To probíhalo také v pořádku.
Musím říct, že jsme měly velké štěstí na lidi, obě dámy (jak z hygieny tak z veterinární správy) byly vstřícné a hodně spolupracovaly. Usmívající se
No a pak už jsme "jenom" začaly s přípravou prostor, spolupráci s útulkem, hledaly dodavatele potravin a kávy, ... Mám pocit, že ta práce ještě ani není hotová. Smějící se

3. Příprava prostor? Hádám, že se muselo myslet hodně na kočičí obyvatele kavárny. Bylo náročné skloubit kočičí a lidské potřeby? Podle jakých kritérií jste vybírali vhodný útulek? Máte s tím spojený nějaký nezapomenutelný zážitek?
Konkrétní příklady říkat nebudu, jen řeknu, že jsme viděly spoustu skvělých útulků, ale také jsme trochu pronikly do problematiky útulků a z některých věcí jsme byly spíše zklamané a smutné. Ale každá věc má asi své pro a proti. Proto jsme byly neskutečně rády, když se nám sama od sebe ozvala paní Klímová z Pozor Kočka a následně nás seznámila s Editou Peškovou z Tlapky Mochov. Vznikla z toho velice příjemná spolupráce, paní Pešková třeba stále jezdí do kavárny za kočkami a v současné době vymýšlíme další spolupráci, aby naši zákazníci mohli více podporovat její útulek. Z vlastní (absolutně nezaujaté) zkušenosti je totiž prostě nejlepší! Smějící se
Ale zážitek máme. Do Tlapek jsme jely vybírat kočičky a hned, jak jsme přišly do místnosti plné koček, jedna si doslova vybrala nás. No a byl to samotný Oldříšek. Nechtěl se od nás hnout, pořád mňoukal, předl, skákal nám na klín. A když jsme odcházely, seděl v pozoru u dveří a čekal. Vypadal, jako kdyby už byl sbalený na cestu. Bylo jasné, že je prostě náš. Usmívající se Oldík je neuvěřitelný kocour s kouzelnou povahou. Myslím, že až dospěje, bude to opravdu Pan kocour.
Občas mi připomíná spíš psa než kočku - je věrný a hodně fixovaný na člověka. Usmívající se
No a co se týče prostor a kočičích potřeb, uspořádání kavárny hodně rozhodlo za nás. Tím, že máme kavárnu ve dvou patrech, můžeme mít kuchyň a sklad potravin nahoře, a tím pádem mají kočičky svojí vlastní místnost, tzv. "kočkárnu" ve spodním patře. Může tedy být dostatečně velká a tím, že je v jiném patře kavárny, nehrozí žádné riziko, co se hygieny týče. Předtím jsme s mamkou viděly spoustu jiných prostor a v nich to vymyslet by bylo asi složitější. Ale ano, na kočičky se i tak muselo myslet hodně. Řešily jsme jak jejich potřeby, pohodlí, veterinární péči, apod. Ale naštěstí se do toho všeho počítá i ta nejhezčí práce na světě - prostě je musíte celý den "ňuňat". Jsou to totiž takové povahy, že to prostě potřebují. A když nestíháte, nemilosrdně se Vám připomenou. Fanfán třeba do náručí prostě skáče.

4. Jak je vidět, tak se nenudíte ani po dokončení kavárny Jak si kočičky zvykaly na nové prostředí? Tipuju, že Oldřišek s tím neměl problém. Jaké bylo seznámení všech kočiček?
Kočičky se znaly už z Mochova. Jediný, kdo byl mimo z party byla Matylda - koťátko mainské mývalí. Matýsek je totiž původně Domči - naší vedoucí směn - která si jí bohužel nemohla nechat u sebe doma. Přinesla jí tedy do kavárny, aby jí měla alespoň každý den u sebe. Matylda na ostatní hodně prskala a nejdřív je ani nechtěla pustit do prvního patra. Prvních pár dní to bylo výhradně Matyldino teritorium. Po pár dnech ale začala už chodit i dolů a provokovala Oldříška a Fanfána. Možná asi cítí, že jsou věkově nejblíže a že si budou hrát.
Včera už všichni leželi na jednom škrabadle a Matýsek se nechal od Oldy celý "umýt".
Jinak bylo hezké, že se kočičky znaly. Bylo vidět, že ten přechod zvládají lépe. Pár dní si zvykaly na nás, na prostředí, ale časem se úplně otrkaly. Samozřejmě Oldík s Fanfánem nejdříve. Aida s Barbuchou hned po nich a Vanesska si stále zvyká. Spíše ale na prostředí, nás zvládla už první den. Každý den ale dělá velké pokroky a většinu dne už spokojeně "propřede" na gauči.
Jinak přidám ještě pěknou historku z příjezdu Fanfána. Ten přijel o den déle než ostatní. Postavily jsme přepravku na zem a otevřely dvířka. Oldřich se v tu chvíli rozběhl a skočil do přepravky k Fanfánovi šipku a docela hlasitě se vítali. Bylo to opravdu pěkné, do té doby jsem vůbec netušila, že si kočičky můžou na sebe takhle zvyknout.
No, a teď si vlastně u nás zvyká ještě Skořice. Ta je z Pozor Kočka. Byla oficiálně první potvrzenou obyvatelkou kavárny, ale musely jsme počkat, až se zotaví z kastrace a bude mít za sebou kontrolní karanténu. Byla totiž docela čerstvý nalezenec. Zvládá to ale dobře. Sice na ostatní ještě trochu syčí, pokroky jsou ale vidět každou hodinu.
Jinak na nás - jako na personál - si zvykli všichni rychle. Jsou to naši závisláčci, skáčou nám ráno do náručí a když odcházíme, nechtějí nás pustit. To je na tom všem asi nejhezčí. Takhle to třeba vypadalo, když jsem chtěla ve středu odejít domů. Kluci si na mě vyskočili a bylo vymalováno.
5. Koukám, že i v kavárně platí heslo: "Bydlím u své kočky." :-D Jak probíhá například takové krmení? Dokáží se kočičáři dohodnout anebo se přetlačují, kdo bude jíst první? Vedou se například bitky u stříhání drápků, koupání či jiných kočičích radovánek?
Stoprocentně platí. Tady jsou páni kočky a zákazníci tak nějak chodí k nim domů. Usmívající se
Krmení probíhá docela zajímavě. Kočičky byly z útulku prý zvyklé jíst z jedné velké misky, proto jsme v tom pokračovali i my. Ale přišli jsme na docela zajímavé věci - i v krmení má naše kočičí skupinka určitou hierarchii. První baští Vanesska a nedovolí ostatním, aby se k ní byť jen přiblížili. Pak Oldík, Fanfán se Skořicí a nakonec Aida.
Byl docela oříšek vyřešit tu hádanku, kdo s kým může jíst a kdo s kým ne. Taková Matylda je prostě sólistka, ta jí nahoře a sama. Fanfán třeba může jíst se Skořicí, ale s Aidou nebo Oldíkem ne. :-D
Stříhání drápků a koupání nás teprve čeká, a to asi budou pořádné radovánky... Usmívající se

6. Třeba nebudou. Všichni kočičáci na mě působí jako zlatíčka. Jak vlastně zvládli jejich první setkání s návštěvníky kavárny?
To byla jedna z věcí, které byly absolutně bez problému, všichni jsou to zlaté mazlící povahy a tak jsou neskutečně vděční, když se jim někdo věnuje. A to naštěstí fungovalo už od prvního zákazníka. Stejně ale poznají a dělají rozdíly mezi námi a mezi zákazníky. Vědí, kdo je jejich "jídlonosič" a je vidět, že k nám mají velkou důvěru. A to je super! Usmívající se

7. Stalo se někdy, že kočičáci dávali zákazníkovi přednost? Máte nějaké vtipné zážitky? Vím, že kočičky jsou na tohle experti.
Ano, Aida třeba upřednostňuje klid, tak je přes den radši u zákazníků na klíně, my na její vkus moc chodíme sem a tam, což se jí moc nelíbí.
A pak samozřejmě Oldík s Fanfánem dávají přednost každému, kdo má cokoliv, co vypadá jako jídlo. To jsou z nich potom nejvěrnější kocouři na světě.
Velice vtipnou historku máme s Oldíkem. Stalo se to hned první den. Slečna si u nás v kavárně dala zákusek a jako ozdobu jsme na talíř dali kopeček čokoládové šlehačky. Ještě jsme netušili, co všechno Oldík dokáže, takže jsme slečnu ani nevarovali. Oldík tiše pozoroval slečnu a talíř zhruba deset minut. Slečna si ještě chválila, jaký to je klidný a milý kocourek. Najednou se samozřejmě Oldík napřáhl a plácnul neskutečnou silou do kopečku šlehačky. Šlehačka se rozlétla všude kolem, slečna vyjekla leknutím a Oldík tomu ještě nasadil korunu tím, že s packami od čoko šlehačky přeběhl slečně přes klín, talířek, stůl, atd. Následovaly jsme hnědé ťapky až do "kočičárny", kde už si spokojeně předoucí Oldík oblizoval tlapky, šťastný nad svým úlovkem. Naštěstí to slečna brala s humorem, stejně jako ostatní zákazníci. Od té doby ale radši každého varujeme a "chudák" Oldík už je bez úlovků. Usmívající se

8. Chudák. Má po legraci. A co ostatní kočičáci, mohou se i oni pochlubit podobnou vylomeninou?
Ti naši "mladoši" vyvádějí vylomeniny každý den. Zrovna dnes nám přijely závozy v ohromných krabicích, no a to už se samo nabízí, že. Vyřezali jsme díry do krabic a kočičky měly zábavu na celý den. Matylda zabrala jednu z nejmenších krabic, seděla vevnitř a ven jí čouhala jen hlavička. Vypadala jako řidička tanku.
A Fanfán začíná být také pěkně oprsklý. Zákazníci mají samozřejmě zakázáno krmit kočky, my je krmíme speciální stravou na kterou jsou zvyknuté, ale Fanfán s Oldou moc na zákazy nedají. Často se tedy stane, že když vydáváte jídlo zákazníkům, první, co se po talíři nenápadně sápe je Fanfánova tlapka. Ale naštěstí naši zákazníci mají kočičky rádi a spíš se tomu zasmějí.

9. Když už je řeč o jídle, tak jak a kde vznikají vaše pokrmy? Už při první návštěvě mi neuniklo, že máte veškeré pochoutky domácí výroby. Podle čeho jste meníčko sestavovali? Mění se? Anebo sázíte na klasiku?
Jídlo se snažíme mít z většiny opravdu domácí. Nešetříme na surovinách a máme vynikající kuchařky, které mají vaření nejenom jako svoji práci, ale také jako hobby, takže je vidět, že do všeho vkládají i kus srdce. Zní to jako "klišé", ale je to opravdu tak. Takže z naší kuchyně můžete ochutnat polévky, koláče, buchty, croissanty a quiche. Tam se snažíme nabídku neustále obměňovat a každý den u nás můžete najít něco jiného.
Taky se držíme zdravé stravy a pokud to jde, polévky nezahušťujeme moukou. Na zeleninový krém k nám tedy můžou přijít i zákazníci, kteří drží bezlepkovou dietu. Ale máme také samozřejmě dodavatele. Chtěli jsme mít něco super pro dámy, které si snaží hlídat linii a zároveň chtějí jídlo, které jejich tělo bezezbytku využije. A tak máme zdravé ovesné quiche od nutriční terapeutky Ivany Jungové. Ty jsou opravdu skvělé, ale páni si na nich moc asi nepochutnají, pro ně jsou spíše ty z naší kuchyně.
A veliké štěstí jsme měli na dodavatelku dortů. Lucka Melušová se nám ozvala sama a představila nám její firmičku Dortíkovo. Jejími dorty jsme byli naprosto ohromeni. Jsou velké, ale přesto člověk po jejich konzumaci necítí takový ten těžký pocit v žaludku, když sní máslové krémy, apod. Přidává totiž do krémů žervé, apod., takže její dorty jsou lehké, nejsou přeslazené a navíc vypadají krásně. A musím říct, že zákazníci jsou opravdu spokojeni.

Spojením Bydlímu své kočky jsem se inspirovala na jisté fb stránce věnované kočičkám. Pokud Vás rozhovor zaujal a chcete Kočičí kavárn, která sídlí v ulici Křižíkova 22 navštívit, tak se podívejte na jejich internetové stránky a to na adresu: http://www.kavarnakocici.cz/ a pokud by vás zajímaly nějaké reakce, tak je na http://ivi-pol-zub.blog.cz/1411/kocici-kavarna
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lyra Lyra | E-mail | Web | 14. prosince 2014 v 9:25 | Reagovat

Škoda, že nebydlím v Praze, hned bych se zašla do kavárny podívat, protože kočky zbožňuji, takže by se mi tam určitě líbilo. :-) Je to moc pěkný nápad a obdivuji majitelky, že na to mají trpělivost, určitě jim to zabere spoustu práce... ale vzhledem k tomu, že jsou obklopeny kočkami, tak jim to nejspíš přináší i radost. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama