Rachel Hartman – Příběh draků – Serafína

7. listopadu 2013 v 16:28 | Polgara |  Fantasy
...


Netřeba představovat hrdinku knížku Serafínu, která si šla za svým a dokázala si splnit to, po čem toužila. Chtěla se věnovat hudbě a podařilo se jí dostat do paláce, kde se také prvně ocitáme. Stala se totiž pomocnou učitelkou hudby a zároveň pomáhá Viridiovi, který je dvorním skladatelem. Viridius totiž trpí nemocí, která mu znemožňuje jakýkoliv pohyb, a proto si najal Serafínu.

Přestože je to velmi nadaná a chytrá dívka, tak se drží stranou a snaží se na sebe neupozorňovat. Má k to mu dobrý důvod, o němž, kdyby se ostatní dozvěděli, tak by jí stál život. Jenže, vzhledem k tomu, že dostane příležitost ukázat, co v ní je na pohřbu prince Rufuse, tak se stane to, čeho se její otec obával. Přitáhne na sebe pozornost a dostane se blíže ke královské rodině.

Serafína je postava plná protikladů. Na jednu stranu se snaží být neviditelná, snaží se zapadnout mezi ostatní, ale právě tyto dvě věci se jí nedaří. Může za to zvláštní dědictví po její matce, která ji tím na do smrti označkovala a vyčlenila.

Zajímavou součástí vyprávění jsou její časté návštěvy do Snové zahrady, kterou si vytvořila ve své mysli. Jedná se o jakýsi zvláštní druh meditace, očisty mysli, který autorka popisuje velmi podrobně a věnuje mu značnou část příběhu. Postupem času čtenář pochopí, proč je pro Příběh draků tato část natolik důležitá.

Právě díky Serafíně poznáváme svět, který Hartmanová vytvořená a stvoření a postavy v něm žijící. Uvědomujeme si, že příměří mezi draky a lidmi není taky jisté, jak se na první pohled zdá. Jsou zde politické intriky, boje o moc, ale především nový a zajímavý pohled na draky.

Jen zamrzí, že se spisovatelka snažila příběh oživit velkým množstvím postav a božstev. Čtenář se pak tak trochu ve vyprávění ztrácí a musí si pomalu dělat zápisky, aby se v tom rozmanitém světě vyznal. Navíc i Serafína je tak nějak zvláštní. K srdci mi přirostla jen z poloviny a svým způsobem začne čtenáři po čase lézt na nervy. Je taková umělá, naivní a i příběh svým způsobem místy kolísá a schovává za jednoduchostí. Přesto i z toho autorka dokázala vybruslit, a když se zaměří na jiné postavy než Serafínu, tak jí to prostě prominete. Bohužel je zde však Serafíny tolik, že za chvíli začnete mít v mysli přeserafínováno. Je to škoda, jsou tam mnohem zajímavější postavy a vy všechno vidíte pouze hrdinčinýma očima.

Přesto je právě Serafína to lepší, co u nás vychází, jen jsem od vyprávění čekala trochu víc. Pořád se snažím přijít na to, co mi tam tolik vadilo, i přestože byl příběh víc než dobrý. Možná samotná Serafína. Na jednu stranu si procházela peklem, byla jiná, označená, ale na druhou začala lézt po čase na nervy. Taky možná určitá naivita celku, některé situace. Na druhou stranu Hartmannová perfektně vystihla draky, podala nám je zase trochu jinak a dokázala zaujmout a donutit čtenáře dočíst knížku až do konce.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.
Knížku můžete koupit ZDE.
Úryvek:
Sto šedesát jedna draků se usadilo nahoře na Vysokém hnízdě. Nad námi: velké šedé mraky pohybující se jihovýchodním směrem. Ardmagar vyučuje studenty a pedagogy univerzity Danlo Mútseje, protože začíná nový semestr. Název jeho přednášky: Zákeřná nemoc.
Vím, čeho se týká. Nemohu spát, přemýšlím o ní. Pravděpodobně jsem infikovaná.
Přináším svůj noteblock a zapínám ho. Vyrobil mi ho jeden otcův quigutl. Pomáhá mi, abych si pamatovala, ale nic nepomáhá zapomenout.
"Lidstvo může být naším učitelem," vykřikuje ardmagar. "Podstatou míru je výměna vědomostí. Moje reformy - zákazy krevní msty a tajné hromadění majetku - lidští filosofové propagují. Filozofie, které mají logiku, etiku a měřitelnost, si můžeme osvojit.
"Ale dovolte, abych vás všechny varoval, počínaje newskinem na jeho první cestě na Jih až po uznávaného učitele, který vletěl do globálního mraku nespavosti: lidstvo představuje nebezpečí. Neukvapujte se. Chemická intoxikace mozku emocemi je pokušení a draci pak zapomínají, kým vlastně jsou.
V tom se ardmagar mýlí. Já jsem nezapomněla na tři významná čísla, i když bych si to přála. Tak tu sedím a nezapomínám na Claudea.
"Emoce jsou návykové!" křičí ardmagar. "Nemají žádný význam: jsou v rozporu s rozumem. Vedou k neologickému. Nedračímu chování."
"Vedou k umění," zabručím.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 .Putta .Putta | E-mail | Web | 7. listopadu 2013 v 21:51 | Reagovat

Nad touto knihou váhám.. Uvidím no.
Pěkná recenze :)

2 Hraboss Hraboss | 8. listopadu 2013 v 17:14 | Reagovat

Vydržel jsem dvě kapitoly, takhle tupou hrdinku jsem už hodně, hodně, hodně, HODNĚ N-E-V-I-D-Ě-L!!!!! Vše okolo je lepší, než hrdinka [:tired:]

3 moira moira | Web | 8. listopadu 2013 v 21:20 | Reagovat

mně se Serafína líbila, když jsem nepřemýšlela nad tím, jak se postavy chovají a nad jednoduchým příběhem, prostě jsem se bavila. Přistupovala jsem k tomu jako k YA pro děti, moc od toho nečekala, a byla jsem spokojená. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama