Uri Orlev – Ostrov v Ptačí ulici

15. července 2013 v 17:10 | Polgara |  Světová literatura
...

Knížka, k níž jsem se dostala čistě náhodou a příběh, který mě zaujal tím, jak byl vyprávěný. Taky mi od začátku trochu připomínal Deník Anny Frankové. Určité podobnosti zde jsou, přesto jsou oba příběhy diametrálně odlišné a srovnávat je by bylo barbarství. Po přečtení prvních stránek je jasné, že to moc idylické čtení nebude, byť se jedná o knížku určenou pro děti a mládež. Taky za ni Uri dostal cenu Hanse Christiana Andersena a podotýkám, že zaslouženě.

Celé vyprávění sledujeme z pohledu chlapce Alexe, který čtenáře seznamuje se svým světem a tím, jak to za války chodilo. Na tom nemůže být nic složitého, nic, nového říkáte si, ale opak je pravdou. Autor čtenáře velmi podrobně seznámí s dětským vnímáním hrůzných skutečností, které by skolily nejednoho dospělého. Vidí je trochu jinak, pořád však natolik odlišně od jiných dětí, že se ve většině situacích chová víc jak dospělý než jako chlapec, jenž by si měl užívat dětských let.

Je však postaven před situace, které ho nutí jednat rychle, musí se naučit přežít v situacích, které by neměl zažít žádný člověk a je jedno jakého věku. Právě to je na vyprávění nejemotivnější. Ostrov v Ptačí ulici je jakousi kritikou chování lidí ve vyhrocených okamžicích. Orlev na to naráží v okamžiku, kdy si jde malý Alex do svého bývalého bytu pro zásoby, které zde s tatínkem ukryly právě pro tyto případy. Nicméně zde naráží na nečekané vetřelce.

I oni, stejně jako on jsou Židé. Chovají se ovšem tak, jako kdyby byl mladý klučina nepřítel. Alex tohle tak trochu nechápe, snaží se potlačovat rozbouřené emoce a připomíná si, že jsou na tom stejně jako on. Nejlépe se k němu chová matka s malinkou dcerou (je přibližně stejného věku jako Alex), hlavním zlým bossem je hlava rodiny. Právě to mě zarazilo. Oni jsou na stejné lodi, znají se, vědí, že je to Alexův byt, ale chovají se jako hyeny. Na jednu stranu je člověk chápe, ale na druhou jen žasne nad tím, jaké emoce dokáže rozpoutat válka. A není to jediný případ, kdy chlapec musí bojovat s vlastními. Je to však jiný boj, než ten, který vede s Němci a okolní krajinou, která mu do cesty staví nejednu přepážku.

Ostrov v ptačí ulici je název, jenž naprosto dokonalým způsobem vystihuje celý text a až na úplném konci pochopíte jeho poselství. Na jednu stranu vypráví o druhé světové válce, o pokusu vyhladit Židy, ale taky o tom, že ani sami utlačovaní nejsou žádní svatoušci. Konec mě svým způsobem potěšil, byla jsem ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Uri Orlev umí, ví, jak popsat určitou situaci tak, aby ji dokázal strávit i mladší čtenář, ale aby pořád neztrácela původní myšlenku, jež ji chtěl vložit. Zbytečně nenatahuje, ale přesto pomalými krůčky dovádí čtenáře k zakončení, které víc než překvapí. Donutí přemýšlet.
Děkuji nakladatelství Práh za poskytnutí recenzního výtisku.
Knížku můžete koupit na - Ostrov v ptačí ulici
Zdroj obrázku stránky nakladatelství Práh

Úryvek:
Velká skupina lidí prošla vraty a pustila se přes zbořeniště. To, že jich je hodně jsem poznal podle kroků a podle křiku, někteří mluvili německy, jiní jidiš, někdo hovořil polsky a někdo lámanou polštinou odpovídal. Slyšel jsem, jak cosi táhnou po rozvalinách, potom Němec vydal nějaký rozkaz a začaly se ozývat rány. Padaly cihly a omítka se sypala a létala na všechny strany. Trošku jsem se uklidnil. O tomhle přece mluvili předtím, než sem přišli hledat bunkr. Teď se vrátili, aby rozšířili vchod do sklepa a dostali se dovnitř.
Viděl jsem se uvnitř. Myslel jsem na to, jak bych tam seděl, choulil se a bezmocně poslouchal údery kladiv nebo palic.
Ptáci z horního patra ulétli pryč.
Zvětšit otvor jim netrvalo dlouho. Pak jsem uslyšel ťukání a bouchání, A znovu vzdálený, tlumený křik, který přicházel ze sklepa. Nehledali mě, ale něco jiného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lili Lili | 11. května 2017 v 21:03 | Reagovat

O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama