Rick Riordan – Percy Jackson 2 – Moře nestvůr

15. července 2013 v 18:19 | Polgara |  Fantasy
...

Série Percy Jackson je pro mě pořád samé překvapení. Jsem teprve u druhého dílu, ale i tak se pořád nestačím divit, s čím vším si dokáže auto zahrávat. V prvním díle jsme se seznámili s Percym Jacksonem a táborem Polokrevných. Nyní se má Percy již po druhé do tábora vrátit, ale i jeho následující návrat provází problémy a útěky před nestvůrami, které se ho snaží zabít.

Navíc se dozvídá překvapivé odhalení o svém spolužákovi Tysonovi, z něhož se vyklube mladý kyklop. Při zběsilém divokém zakončení školního roku jsou nuceni se Percy a Tyson potkají s Annabeth, jež je odvede do tábora. Ale ani zde není nic takové, jak si to náš hrdina pamatoval z předchozího roku. Nejhorší novinkou je, že tam není Cheirón, jehož z útočiště vyhostili pro jisté podezření.

Aby toho nebylo, tak se mladíkovi zdají prapodivné sny, v nichž vystupuje jeho kamarád Grover. Má na sobě svatební šaty se závojem, je uvězněný neznámo kde a tkaje si vlečku k šatům. Zároveň svého kamaráda žádá o pomoc. Jenže ani to není všechno a souhrn veškerých nepříjemných událostí je zakončený otrávením Thaliina stromu, který chrání tábor Polokrevných před veškerými útoky.

Líbí se mi, jakým způsobem Rick předkládá řeckou mytologii. Čímž ji dokázal ozvláštnit, ale především oživit. Pomocí Percyho Jacksona se tak seznamujeme s mýty, které známe ze školy. Při čtení se nám honí hlavou: "Sakra, tohle já přeci znám." A o to více zábavnější je pak sledovat výsledek, který nám Riordan předložil. Seznámíme se tak s mnoha známými bytostmi podanými úplně jiným způsobem než na který jsme byli dosud zvyklí.

Jen vám to při čtení nedá, abyste příběh nesrovnávali s Harrym Potterem. I on se v určitém věku dozví o světě, který je neviditelný pro běžného člověka, i on nastupuje do druhého roku s vědomím, že ho tam může nějaká potvora připravit o život. Jen Percy je svým způsobem mnohem živější postavou než Harry (nemohou za to jen jeho hlášky glosující různé situace, jimiž prochází), ale i vystupování. Přesto i složení hlavních představitelů je podobné Harrymu. Jsou tři. Dva kluci a jedna velmi chytrá dívka. Jenže srovnávat Harryho a Percyho je trochu zvláštní. Teď už se autor prostě srovnání s nejznámějším příběhem prostě nevyhne, byť se bude snažit sebevíc.

Pokud zbožňujete dobrodružství okořeněné dávkou fantasy a spojené s mytologií, tak právě série Percy Jackson je pro vás ideální volbou. U prvního dílu rozjezd sice trochu drhne, ale když se dostanete tak přes 50 stránek, jste rádi, že jste pokračovali ve čtení.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment.
Knížku můžete koupit na - Percy Jackson 2 - Moře nestvůr
Zdroj obrázku nakladatelství Fragment

Úryvek:
Příštích pár dní nastalo mučení, přesně jak říkal Tantalos.
Předně kvůli Tysonovi, který se nastěhoval do Poseidónova srubu. Každých patnáct vteřin se sám pro sebe zahihňal a opakoval si: "Percy je můj bratr?", jako by zrovna vyhrál v loterii.
"No tak, Tysone," říkal jsem mu. "Není to tak jednoduché."
Ale nedalo se mu to vysvětlit. Připadal si jako v nebi. A já… i když jsem měl toho kluka fakt rád, nemohl jsem si pomoct, ale připadal jsem si rozpačitě. Zahanbeně. Tak, a je to venku.
Můj otec, všemocný Poseidón, se zakoukal do nějakého přírodního ducha a výsledkem byl Tyson. Chci říct, četl jsem mýty o kyklopech. Dokonce jsem si pamatoval, že to často bývaly Poseidónovy děti. Ale nikdy mi nedošlo, že jsou vlastně moje… rodina. Dokud jsem neměl Tysona nastěhovaného na vedlejší posteli.
A pak tu byly ty poznámky od starších táborníků.
Najednou jsem nebyl Percy Jackson, ten bezva kluk, který loni v létě objevil ukradený Diův blesk. Teď jsem byl Percy Jackson, chudák ňouma, který má za bráchu šerednou nestvůru.
"On není můj opravdovský brácha!" protestoval jsem vždycky, když u toho Tyson nebyl. "Je to spíš nevlastní bratr z horší strany rodiny. Jako… nevlastní bratr přes koleno, tak něco."
Nikdo mi na to neskočil.
Přiznávám - měl jsem na otce vztek. Připadalo mi, že být jeho synem teď znamená být všem pro smích.
Annabeth se mi snažila zvednout náladu. Navrhovala, že v závodě vozů uděláme společný tým, abychom přišli na jiné myšlenky. Abys rozuměl - oba jsme nenáviděli Tantala a oba jsme umírali starostí o tábor - ale nevěděli jsme, co s tím dělat. Usoudili jsme, že zatím, dokud nepřijdeme s nějakým úžasným plánem na záchranu Thaliina stromu, se těch závodů můžeme klidně zúčastnit. Athéna, máma Annabeth, koneckonců vynalezla vůz a můj otec vytvořil koně. Společně tu závodní dráhu ovládneme.
Jednoho dne ráno jsme s Annabeth seděli u jezírka s kanoemi a kreslili si návrhy vozíků, když šli kolem nějací vtipálci z Afroditina srubu. Zeptali se mě, jestli si od nich nechci půjčit tužku na malování oka… "Á, pardon, očí."
Když za velkého chechotu odešli, Annabeth zabručela: "Prostě si jich nevšímej, Percy. Není to tvoje chyba, že máš za bratra nestvůru."
"On není můj bratr!" vyštěkl jsem. "A není ani nestvůra!"
Annabeth povytáhla obočí. "Poslouchej, nerozčiluj se na mě! A technicky vzato, je to nestvůra."
"Zrovna ty jsi mu povolila vstoupit do tábora."
"Protože to byl jediný způsob, jak ti zachránit život! Chci říct… Je mi to líto, Percy. Nečekala jsem, že se k němu Poseidón přihlásí. Kyklopové jsou ti nejprolhanější, nejzrádnější -"
"On není! A vůbec, co máš proti kyklopům?"
Annabeth zrůžověly uši. Měl jsem pocit, že mi něco neprozradila - něco strašného.
"Prostě to nech plavat," odbyla mě. "A co se týče té nápravy pro vůz -"
"Jednáš s ním, jako by byl něco odporného," nedal jsem se. "A přitom mi zachránil život."
Annabeth odhodila tužku a vstala. "Tak by sis možná měl ten vůz navrhovat s ním."
"Možná bych měl."
"Fajn!"
"Fajn!"
Vztekle utekla a já se cítil ještě hůř než předtím.
Příštích pár dní jsem se snažil na své maléry nemyslet.
Silena Beauregardová, jedna docela příjemná holka z Afroditina srubu, mi dala první lekci v ježdění na pegasovi. Vysvětlila mi, že existuje jenom jeden nesmrtelný okřídlený kůň jménem Pegas a ten si pořád někde volně lítá po obloze, ale během věků si pořídil spoustu dětí. Žádné není tak rychlé ani odvážné jako on, ale všechny se jmenují po tom prvním a největším.
Coby syn boha moře jsem si nepotrpěl na pohyb ve vzduchu. Můj otec soupeřil s Diem, takže jsem se snažil držet se z říše vládce oblohy, jak to jenom šlo. Ale jízda na okřídleném koni mi připadala jiná. Nebyl jsem z ní ani zdaleka tak nervózní jako v letadle. Možná to bylo proto, že můj otec vytvořil koně z mořské pěny, takže pegasové byli něco jako… neutrální půda. Rozuměl jsem jejich myšlenkám, proto mě nepřekvapilo, když se mí pegasové rozběhli přes vrcholky stromů nebo začali pronásledovat hejno racků.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hraboss Hraboss | 15. července 2013 v 21:21 | Reagovat

Super kniha :)

2 nel-ly nel-ly | Web | 15. července 2013 v 21:38 | Reagovat

nepiš tou ich-formou nebo tě na fantasyi nebudou mít rádi a vyberou si mě :P :D
ne ne ne ne ne... čím víc se o tom dozvídá tím víc mě tahle série ubezpečuje, že se ji nikdy nemám pokoušet číst a už vůbec na ni nepůjdu do kina (první díl mi fakt stačil)
američané, YA a antické legendy? ne! :D tečka

3 Polgara Polgara | Web | 15. července 2013 v 21:51 | Reagovat

[2]: Tohle je rok stará recenze, jen sem ji já blbec zveřejnila až teď :-D Navíc, na fantasya už jsem přijatá :P :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama