Robert Crais – Zloději lidí

11. března 2013 v 16:40 | Polgara |  Světová literatura
...



Na začátku nám příběh popisuje dva mladé lidi, Kristu a Jacka, kteří s kamarády vyrazí do pouště. Vzhledem ke kouzlu, jaké místo má, se ti dva rozhodnou chvíli zůstat, a tak se sami ocitnou na místě, kde před lety havarovalo letadlo s drogami. Krista Moralesová má však ještě jeden důvod zde pobýt o něco déle než je bezpečné. Je to už nějaká doba, co sem v sedmi letech přivezli její matku. Jednalo se o lidi, kteří provozovali pašování lidí přes hranice. Tito lidé jsou známí jako převaděči neboli kojoti.

Krista Moralesová vypráví svému příteli Jacku Lautnerovi o temnější části její rodinné historie, když v tom se tam najednou objeví kamion se skříňovým návěsem. Všechno se seběhne v neuvěřitelné rychlosti a Jack a Krista se ocitnou v zajetí. Možná za to může i skutečnost, že Jackova přítelkyně musela stůj, co stůj pořídit fotografie, i když tím hodně riskovala. A tak tato událost rozpoutá celou řádu situací, které na scénu přivedou Elvise Colea.

Právě on je povolán Nitou Moralesovou, což je matka Kristin. Právě ona se domnívá, že se jedná o dceřin hloupý pokus, jak z ní dostat peníze. Po čase se nakonec ukáže, že se jedná o mnohem víc, než mohl kdokoliv ze zúčastněných tušit.

Příběh Zloději lidí je vyprávěný z několika úhlů pohledu. Tudíž se ocitáme nejenom v hlavě dvou hlavních hrdinů, kteří se ocitli ve vážném nebezpečí, ale i v složité myslí Elvise Colea, jenž si na pomoc při pátrání vezme Mary Sue Osbornovou. Do celého případu se zaplátá i Joe Pike, který musí pomoci svému dlouholetému kamarádovi, který se dostal do nečekaných problémů.

Výhodou celého vyprávění je, že čtenář nemusí znát předchozí díly, aby pochopil osudy hlavních hrdinů. Autor totiž jejich historii v některých částech připomene. Mám na mysli postavy Joe Pike a Elvise Colea. Zároveň se víc dozvídáme o pašování lidí přes hranice, knížka je psána velmi věrohodně a poutavě, i když sám Robert Crais hned na začátku píše, že všechno je vymyšlené a nic z toho se nestalo. Přesto se čtenář přistihne při myšlence, jak je to děsivé, že se tohle v dnešní době ještě děje.

Velmi dobrá byla ta část, kdy se Krista s Jackem ocitnou uprostřed ničeho v domě s všudypřítomnou stráží a dalšími čtyřiceti zajatci různé národnosti. Každý má svůj úkol, přesto i při nich jsou hlídání, ale i tak se naše dvojice snaží najít cestu k útěku. Působivé je i popisování mučení, které provozuje bajadores, tedy ti, kteří je vězní a zároveň obírají ostatní bandity o výdělek. Ale hlavně připravují o peníze rodiny, jejichž příbuzné drží jako rukojmí. Mají na vydírání velmi dobrou taktiku a o to krutější potom jsou, pakliže nedostanou to, co chtějí.
Fascinuje mě, kam až jsou schopni někteří lidé zajít, aby získali to, co chtějí. Právě o tom tahle knížka je. O lidské honbě po penězích a o tom, že jdou mnohdy i přes mrtvoly a je jim jedno, koho zabijí. Robert Crais si nebere servítky, a i přestože se jedná o fikci, člověk se nestačí divit a říkat si, díky bohu za to, že žiji na celkem bezpečném místě.
Děkuji nakladatelství Metafora za poskytnutí recenzního výtisku.
Odkaz, kde můžete knížku koupit: Robert Crais - Zloději lidí

Úryvek:
Tady jste ty dva nechali?"
"Jo. U toho letadla. Tam se vždycky utáboříme, vidíte, jak je stará ranvej trochu míň zarostlá? Dá se tam rozdělat oheň, něco si opéct, když chcete, prostě bavit se. Jack nechal svoje auto tady, protože má mustanga, ale Chuck a já jsme dojeli až na místo a zaparkovali přímo u trosek. Když se tady setmí, je kolem černočerná tma. Nechal jsem rozsvícený světla."
Nahoře v přední hraně kabiny měl zapuštěné přídavné reflektory
"Kde nechal svoje auto Jack?"
Pár set metrů za náma. Chuck pokračoval k letadlu a Krista s Jackem si přisedli ke mně. Jackův teréňák takovým terénem neprojede.
Vystoupil jsem z dodávky.
"Porozhlídneme se."
"Můžeme tam dojet."
"Procházka nám neuškodí."
Už je to hodně let, co mě armáda Spojených států naučila, jak lovit lidi v divočině. Lidé v černých tričkách a s ostrými hlasy nás učili, jak se pohybovat a ukrývat, aniž bychom po sobě zanechali stopy své přítomnosti, a jak najít a číst stopy, které po sobě zanechali jiní. Pak nás poslali na nebezpečná místa, kde jsme měli řadu příležitostí k tréninku. Musel jsem v tom být hodně dobrý. Tak dobrý, že jsem přežil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Evelyn Evelyn | Web | 15. března 2013 v 19:54 | Reagovat

Zní to slibně!
Moc ti děkuji za tip. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama