Petra Neomillnerová - Amélie a tma

1. února 2013 v 18:52 | Polgara |  Česká literatura

....


Je celkem překvapivé, jakým způsobem dokáže spisovatel, u něhož jste zvyklí na určitou tématiku změnit zaměření a začne se věnovat něčemu jinému, přesto hodně podobnému tomu, co psal předtím. Amélie a tma je především pohádkou pro děti. A to velmi dobře napsanou pohádkou. Petra je spisovatelka, která pořád překvapuje a to v dobrém slova smyslu. Tímto dokázala, že zvládne napsat cokoliv a poprat se s tím levou zadní.

Přiznám se, že když jsem si knížku kupovala, netušila jsem, co mám od ní očekávat. I anotace byla taková, že toho příliš mnoho neřekla, pouze navnadila a nakopla k tomu, aby si k ní čtenář v poklidu doma sedl a přelouskal ji na posezení. Navíc k tomu vybízí i malý počet stránek. Přesto tenkost knížky není nevýhodou. Někdy méně znamená lépe a v tomto případě to platí dvojnásob.

Představte si Stromovku pokrytou tmou, její krásné stromy a opečovávaný trávník. Domyslete si k tomu to ticho, tajemno, kterým na vás ono místo doslova dýchá a máte atmosféru celého příběhu. Některým by se mohl zdát, že příběh je depresivní a pro děti se nehodící, ale dovolím si nesouhlasit. Pouze určité části čtenáře zarazí, lituje hlavní postavy kvůli tomu, čím vším si prošli, ale přesto si uvědomí, že i jejich život došel na konci naplnění. I hlavní hrdinka Amélie s její matkou Lýdií se nakonec dočkaly šťastného konce.

Pohádka od Petry má zvláštní členění kapitol, přesto ne neobvyklé. Jsou vyprávěny ze dvou pohledů v podobě ich formy. Z pohledu Markéty a Amélie. Jejich setkání je vykresleno hned na začátku, kdy Markéta zamíří do Stromovky, jelikož není spokojená s tím, co se děje v jejím životě a hledá klidné místo na přemýšlení. Amélie se v té samé době snaží najít zaběhlou kočku jménem Nita. Osud tomu chtěl, aby se obě dvě dívky setkaly a jejich životy se propletly víc, než obě samotné čekaly. Z náhodného setkání se vyklube přátelství silnější než sama smrt.

Každá tu druhou seznamuje se svým životem. Obě si ukazují to, co samy mít nemohou anebo nezažily a prožívají velmi krásné chvíle. Přesto si každá uvědomuje, že nic netrvá věčně a ten konec by mohl přijít mnohem rychleji, než obě čekaly. Naštěstí zde platí pravidlo, že nic není tak černé, jak to na první pohled vypadá. Příběh je krásný, čtivý a poučný. A to má správná pohádka být. Navíc nás Petra Neomillnerová zavádí do nám dobře známých míst, která jsou v tomto vyprávění přímo prodchnutá zvláštní až tajemnou atmosférou.
Co bych měla ještě vyzdvihnout, tak to jsou nádherné ilustrace od Lubomíra Kupčíka, které dokreslují atmosféru příběhu. Mají hloubku a dokáží zaujmout.
Úryvek:
Amélie
Amádeus a Nita se vyhřívají na sluníčku, sedím vedle nich, nic víc než stín. Mě slunce nezahřeje, ale i tak je příjemné dotýkat se teplých kožíšků.
"Jak to, že nespíš?"
Máma se objeví ve dveřích a překvapí mě ne tím, co říká, ale tím, že má rudý župan. Dlouho jsem ji neviděla v jiném než v černém.
"Mami, tobě to sekne," vydechnu.
Zaškaredí se. "Co je to za chování?"
"Máš červený župan."
"A za vyjadřování?"
"Mami, jsem jen ráda, že jsi veselejší."
Díváme se na sebe a mlčíme. Nechci porušit to kouzlo.
"Může sem Markéta chodit dál, maminko, prosím."
Přikývne. "Ano, ráda ji tu uvidím, ale jen Markétu. Amélie, lidé jsou pro nás... nebezpeční. Mohou nás odsud vyhnat, a kam bychom pak šly?"
Zarazím se. Kam bychom pak šly? Představím si mámu bez klavíru, bez klobouků, bez vzpomínek. Možná je to zázrak, že tu náš dům zůstal jako ostrůvek minulosti v době, která se valí kolem nás.
"Markéta by něco takového neudělala," řeknu s přesvědčením. "Nepozvala by sem lidi, kteří by nám mohli ublížit."
"Je to dítě," povzdychne si máma. "I ty jsi dítě, Amélie. Ano, jsem veselejší, ale taky mám strach. Když jsi spala, někdo tu byl."
"Kdo?"
"Řemeslník, zkoušel branku, a pak tu něco vyměřoval."
"To určitě nemá s Markétou nic společného," protestuju.
"Ne, nemá, miláčku," máma mě obejme, ale tentokrát nemám takový pocit klidu jako jindy. Po pravdě, mám strach, nejhorší od doby, kdy nám před okny hučela Vltava.
"Mami, co by se mohlo stát?"
"Nevím, ptáčku, nevím." Máma mě houpe na klíně jako děcko, jenže mě to tentokrát nedá. Mám Markétu, svého vyslance v novém světě. Dokážu nás ubránit, pomyslím si a v duchu se znovu probírám svou šperkovnicí. Zlato se ještě určitě prodat dá a nějaký zedník ho nebude mít dost. Moc si přeju, aby se svět nezměnil víc, než si myslím.
Markéta
Je už pozdě, ale chci dát svůj dárek Amélii co nejdřív a máma dneska přijde stejně zas pozdě. Mají poradu a po poradě vždycky chodí na víno. Když jsem byla mladší, pěkně mě to štvalo. Spolužačky měly mámy vždycky doma, pekly, vařily, ale suši přinesly málokdy. Dneska jsem ráda za mámu, co je večer pryč, i za suši, jenže to teď moc nemáme, spíš nudle. Ale za nudle jsem vlastně taky ráda, mít každý den klíčky munga, jako Zuzana od nás ze třídy, uteču z domova.
Mám trochu strach, když jdu Stromovkou, a tak jsem ráda za každého pejskaře, kterého potkám. Naštěstí ještě není tma, ale uvažuju o tom, že až půjdu zpátky, poprosím Amy, ať jde se mnou. Jí se nic stát nemůže, ale vyděsit úchyla by, myslím, dokázala.
"Amy, Amy," už nekřičím za brankou, jen volám uvnitř domu.
"Markéto?" vypadá rozespale, nebo možná ospale.
"Něco jsem ti přinesla," jsem na sebe pyšná. Koneckonců, to tričko jsem klidně mohla koupit sobě.
"Jak se to obléká?"
Tohle mě nenapadlo. Vzala jsem kalhoty a tričko, ale přes pantalóny je těžko oblékne.
"No, normálně. Kalhoty jako kalhoty, tričko navrch a ponožky…"
Je mi hloupě, měla jsem jí vzít i kalhotky a podkolenky, protože Amélie má punčochy. Těžko zadržuju smích.
"Nehodí se to, co?" otáčí se před zrcadlem a já jí musím dát za pravdu. Tričko sedí výborně, ale slim džíny, natažené přes pantalóny, moc dobře nevypadají.
"Ne," uznám, "ale příště ti vezmu i kalhotky."
Vypadá, že je trochu v rozpacích.
"Ale to tričko můžeš mít i k sukni," snažím se ji trochu potěšit.
Usměje se. Možná že o to, aby na sobě měla na chvíli i něco jiného než blůzu s vázačkou, moc stojí.
Amélie je hezká, kousne mě závist. Krásná, a když si rozpustí vlasy a k novému tričku si vezme černou nabíranou sukni do půl lýtek, vypadá jako někdo, kdo by Sama dokázal oblbnout za deset minut, vlastně všechny kluky z naší třídy a nejspíš i školy. Jenže, zastydím se, na rozdíl ode mne ona do školy nechodí. Vylákám ji tedy aspoň ven na zahradu, ale ztratí barvu, sotva na ni zasvítí slunce. I tak se ale raduje, a když se zevnitř ozve zvuk klavíru, uličnicky se ušklíbne a kývá na mě, abych s ní šla za dům. Normální holka, pomyslím si, normální holka z roku 1890. Popadnu ji za ruku, je jako z ledu, ale už jsem si zvykla.
"Nebude se tvá máma zlobit?" napadne mě.
Amélie pokrčí rameny. Oči jí září.
"Co myslíš, všimli by si mě lidi v noci?"
Mlčím, sama nevím. Snad kdyby se na ni nikdo přímo nedíval, ale jinak…
Pleť má příliš průsvitnou a oči… civím na ni tak, že se ošije.
"Copak je, Markéto?"
"No, máš hrozně černé oči," vypadne ze mě.
Amélie posmutní.
"Ale nemuselo by to vadit," utěším ji. "Když se namaluješ a vezmeš si sluneční brýle, tak bychom v noci mohly zajít aspoň… na horskou dráhu."
"Na horskou dráhu?"
Kývnu. Pouť je kousek, hraje tam muzika, jsou tam lidi, možná by to Amélii stačilo.
"Vidíš to velké kolo?" ukazuju přes koruny stromů, "tam bysme mohly vyrazit."
"Ne!"
Nadskočím, nadskočí i Amélie. Její máma stojí na zahradě, možná jen stín, ale jde z ní strach zrovna jako z mojí mámy, když se zlobí.
"Myslela jsem jen jako," zablekotám, a Amélie zkříží ruce na hrudi, aby si její máma nevšimla nápisu na triku.
"Markéto," promluví Lydie přísně, "chtěla ses učit zpívat, tak prosím. Bez soustředěné práce ničeho nedosáhneš."
Mluví jako učitelka a já už ji Amélii tolik nezávidím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jan Stanislav Jan Stanislav | Web | 1. února 2013 v 19:26 | Reagovat

jsem prilis netrpelivy abych to docetl ale je to psane ctive :)

2 nel-ly nel-ly | Web | 2. února 2013 v 10:46 | Reagovat

ach jo... já chci, já chci, já chci :-D
já nevím, co se divíš... možná jiný žánr, ale autora poznám lehce, protože je to psané stejně (co vidím z tvé ukázky i jak už jsem před nějakou dobou nakukovala v knihkupectví) - hodně dialogů, vtip a ich-forma

3 Polgara Polgara | Web | 2. února 2013 v 17:39 | Reagovat

[2]: Nel, stojí to jen 199 Kč a v Dobrých knihách knížku seženeš ještě levněji, i když je fakt, že já jsem tam byla líná zajet :D

4 nel-ly nel-ly | Web | 2. února 2013 v 19:42 | Reagovat

[3]: já tam mám teď objednaný dvě
ale spíš, že já to asi mít doma ani nemusim, víš? znova to určitě číst nebudu... to třeba ty povídky o Moire nebo Zaklínačku znovu otevřu, i když je to krásná knížka, to je fakt
a ono "jen" :-D

5 Polgara Polgara | Web | 2. února 2013 v 20:51 | Reagovat

[4]: Oproti jiným knížkám tahle levná je, proto to "jen" :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama