Kateřina Petrusová – Nepřítel mého nepřítele

15. února 2013 v 18:15 | Polgara |  Česká literatura
...



Moje první zkušenost s touto autorkou českého původu. Vím, je to druhý díl, jenže první se ke mně bohužel zatím nedostal, což hodlám napravit a dvojka mě zaujala svoji anotací. Taky mi o Petrusové básnila Nel, takže nešlo odolat a knížku jsem si objednala.

Děj není nijak složitý, jeho pointu v podstatě vyzradí nadpis knížky, což je škoda. Ale ono i při čtení čtenáři velmi rychle dojde, jakým směrem se příběh bude ubírat. Trochu to zamrzí, ale i tak to bylo příjemné čtení plné překvapení. Tedy, hlavně, co se týče postav.

Znovu se ocitáme v New Yorku se stejnými postavami jako v prvním díle, jenže tentokrát se autorka zaměřila na Roberta. Což je Michaelův starší bratr. Robert je mafián, který má spousty nepřátel a je si toho vědom, proto si chrání svoje soukromí a jen tak nikoho si do něj nepustí. Jeho ostražitost se mu ovšem v budoucnu bude hodit. Vzhledem k jeho postavení mnozí zajdou dál než jen k pouhým slovním výhružkám. A tak se do hry dostane Toro, jež v Robertově odstranění ze světa živých vidí jediné východisko.

Zároveň s Torem na scénu vstupuje bývalá policistka Joan. Právě ona měla k Torovi mnohem blíž než kdokoliv jiný a teď toho lituje. Aby si zajistil její loajalitu, tak ji unesl dcerku Amy, čímž ji donutil k nechtěné spolupráci.

Jak jsme již zmiňovala výše, jediná větší chyba knížky je, že nadpis v podstatě odhaluje pointu příběhu. Takže již od samého začátku tušíte, na čí stranu se Joana přidá. I když tušíte, asi není to správné slovo. Vy si to přejete, protože přeci jenom Robert je mnohem větší sympaťák než Toro. Přiznám se, že jsem si pokaždé musela připomenout, že je to mafián, poněvadž mi tohle postavení k němu nesedělo. Ano, určité předpoklady pro roli mafiánského šéfa by měl, ale stejně. Nesedělo mi to k němu.

Knížka Nepřítel mého nepřítele má nápad, ale něco tomu chybí. Kateřina Petrusová také střídá pohledy postav. V jednu chvíli je příběh vyprávěný ústy Joan, po druhé zase Robertem, což je příjemné zpestření. Místy děj spíše připomíná červenou knihovnu, ale opravdu jen připomíná. To bych autorku urazila. Píše vážně dobře, navíc je vidět, že si na svých postavách dává záležet a co víc, hraje si s nimi. Jen mi jednoduše přišlo, že je to spíše oddechové čtení, než-li vážná detektivka plná napětí a nečekaných odhalení. Přesto jsem se při čtení bavila a svým oblíbeným hrdinům fandila, aby porazili zlé hochy a dosáhli svého šťastného konce. I padouch Toro měl své kouzlo.
Úryvek:
Stála jsem u zdi, levou půlku obličeje bolestivě přitisknutou k hrubé omítce. Jednu ruku jsem si váhou vlastního těla drtila o budovu, druhou mi ten parchant zkroutil za zády tak, že jsem jen čekala, kdy mi rameno povolí a vykloubí se. Jenže rameno nebylo to, co mě teď trápilo nejvíc.
Přesně ve výši srdce se mi do zad zarývala hlaveň.
Věděl zatraceně dobře, co dělá.
Zato já netušila, co jsem udělala špatně. Nebylo to poprvé, kdy jsem pracovala venku v utajení, ale bylo to poprvé, kdy mě někdo odhalil. A zrovna ve chvíli, kdy byla celá jednotka připravená k zatýkání a jediné, co jsme potřebovali, byl záznam o předání zboží. Stačilo, aby mi řekl Nazdar, tady je tvých deset gramů, rozporcuj si to a zítra mi přines prachy, jinak tě zabiju. Pak rychlá akce a kromě sebevědomého Tora, který byl mezi místními narkomany čím dál oblíbenější, bychom dopadli i většinu jeho dealerů.
Mělo to vyjít. Stokrát jsme to se šéfem procházeli, stokrát jsme krok za krokem plánovali a řešili, co by se mohlo podělat. Než jsem dneska odešla z mrňavého bytu, který se na poslední tři týdny stal mým domovem, Kennedy několikrát zkontroloval, jestli není z žádného úhlu poznat, že jsem ozbrojená a mám odposlech.
Do prdele, mělo to klapnout!
Tak proč mi teď Toro prostřelí srdce zezadu mým vlastním rugerem?
"Taková hezká holka by se neměla zahazovat s policajtama."
Jeho dech mi byl nepříjemný. Jednala jsem s ním už několikrát, prověřoval si mě, zpovídal, ale vždycky z dostatečné vzdálenosti. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi vadí, že se na mě tak lepí. Dělalo se mi z toho fyzicky špatně. I když, určitě v tom velkou roli hrála i hrůza, která mě ochromovala.
"Podcenilas mě, viď?" Vyžíval se v tom. Vychutnával si mě, zatímco jeho poskoci ve zmatku utekli pryč a já mohla jen doufat, že je někdo pochytá. Nespěchal. Přestože věděl, že ho slyší mí kolegové. Nebo možná právě proto.
"Víš, možná kdybych bral tyhle sračky, prošlo by ti to. Ale já si nehodlám ničit zdraví. Tobě maminka neříkala, že zdraví máme jen jedno?"
Jo. Předpokládala jsem, že bude sjetý. Působil tak. Věčně se šklebil, pochechtával, trousil nesmyslné poznámky, se spokojeně unaveným úsměvem civěl dlouhé minuty do blba. Hrál to.
Přes hlaveň v zádech a bolest v rameni jsem potřebovala jednu odpověď.
"Věděl jsi o mně od začátku?"
"Ne," řekl bez zaváhání. "Ale neškemrala jsi o dávky pro sebe, ačkoliv jsi vypadala sjetě. Myslel jsem, že okrádáš mě nebo šidíš zákazníky, tak jsem si tě začal hlídat."
Evidentně nejsem tak dobrá herečka, jak jsem myslela. Prosit o dávku zdarma mě vážně nenapadlo. No, teď už je to stejně všechno v hajzlu. I přes vyděšený tlukot svého srdce jsem postřehla, že se blíží sirény. Teď se mě zbaví. Čekala jsem, že mi hlavou prolétne celý život - mluví o tom všichni, kdo se dostali do podobné situace, ne? Místo toho jsem si uvědomila, že máma s tátou budou úplně zničení a Zack nejspíš nebude vědět, že chci kremaci. Protože k tomuhle tématu jsme se za ten rok ještě nedostali.
"Je dobře, že se bojíš." Jeho hlas zněl spokojeně, tlak na mých zádech povolil a ruger se poděl neznámo kam. Pohladil mě po tváři. Pohladil. Sráč. Neuvědomila jsem si, že mi tečou slzy, dokud je nerozetřel. "Jak se jmenuješ?"
"Lena," zopakovala jsem svoje aktuální jméno.
"Ne," zarazil mě. "Jak se jmenuješ doopravdy, policajtko!" Pokusila jsem se zavrtět hlavou, což způsobilo jen to, že mě začala od povrchových odřenin pálit další část tváře. Ruger byl zpátky, tentokrát na mých bedrech.
"Buď mi řekneš, jak se jmenuješ, nebo ti prostřelím břicho. Bude to hodně bolet. Nerozmýšlej se dlouho, musím zmizet."
Znělo to, jako by mi dával nějakou nabídku. Přestože jsem věděla, že dělám hroznou blbost, věřila jsem, že moje jméno mě zachrání. A Tora pak chytíme, ne? Stejně by se dozvěděl, jak se jmenuju. Chytrý je na to dost.
"Joan Westová." Úplně jsem viděla, jak šéf mrštil sluchátky o stěnu auta. Bylo mi to jedno. On tu nestál.
"Hodná, Joan. Pamatuj si, že tohle mám u tebe. Jednou si to vyberu."
A najednou byl tlak pryč. Nohy mi podklesly v kolenou a sjela jsem na zem, neschopná jakkoliv zareagovat. Slyšela jsem jen dupot jeho bot, pitomých skejťáckých kecek. Toro vypadal, jako by mu bylo šestnáct. Oblékal se tak. Velmi snadno splynul s místním prostředím. Jestli ho nemají na mušce chlapi ze střechy, po svých ho nikdo nechytí. Zmizí za prvním rohem, seběhne do metra a bude pryč. A já ležím v tom bordelu na zemi a brečím jak malá holka.
Další dupot, hodně bot, těžkých. Zásahovka. To brzo.
"Jsi v pořádku?" Teplé ruce mi zvedly hlavu a otočily ji. Zkoumavý pohled hnědých očí, nic víc z něj nebylo vidět.
"Jo," hlesla jsem téměř neslyšně. Přestože měl zajistit místo, odložil zbraň, volnou rukou si vytáhl kuklu na čelo a vypadal ustaraně. Zrovna od něj bych to nečekala; potkali jsme se párkrát na střelnici a on se choval jako hulvát, namyšlený blb. Moc rád se chlubil tím, že je ze zásahovky. Hlavně ženám.
"Kevin Idiot Palbot," zachraptěla jsem. Pobaveně se zazubil.
"Teď machruješ, viď? Já nevím, kdo tu právě prozradil svoje jméno novýmu drogovýmu králi."
"Už král?" Pokusila jsem se posadit. Pomohl mi a choval se nečekaně ohleduplně. "Když jsem nastoupila do terénu, byl to jen budoucí princ." Vtípky, byť sebetrapnější, pomáhají. Většina policistů by z fleku mohla dělat komediální výstupy, jen nevím, jestli by nám někdo tleskal.
"To bylo před odhalením a odzbrojením policistky, víš?" mrkl na mě vesele.
"Ježíši, Jo!" Podařilo se mi pohnout hlavou a uviděla jsem Kennedyho. Běžel ke mně a motal se do cesty sanitce, kterou někdo poslal až sem. Kdo asi. Šéf trval na vyšetření v nemocnici při každém pracovním úrazu. I Jackova nehoda se sešívačkou se dostala do oficiálních statistik, protože co kdyby dostal tetanus, že.
"Uhni, Kenny!" houkla jsem. "Jestli tě přejede sanitka, šéf se zblázní!" Štíhlý, drobný černoch s vlasy zapletenými do copánků těsně u hlavy se otočil a vypadal překvapeně, že je za ním blikající auto.
"Nechápu, jak je možný, že jste v té vaší jednotce ještě všichni naživu," ušklíbl se Palbot a postavil se. Podal mi ruku, abych se mohla zvednout, ale zavrtěla jsem hlavou. Bylo mi zle. Motala se mi hlava a nohy jsem měla jako z tvarohu. Tentokrát se vyšetření nebudu bránit. Tentokrát jsem vážně mimo.
"Jsi celá, Jo?" Kennedy už dřepěl u mě. Zavrtěla jsem hlavou.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nel-ly nel-ly | Web | 15. února 2013 v 20:08 | Reagovat

Myslím, že autorka ještě nemá dost zkušeností, aby mohla psát z pohledu dvou postav, protože se jí pak stává, že má v ději mezery, zbytečně se loudá a všechno dopředu vyzradí (už je názvem, ale ten se mi i líbil, určtiě zajímavější než Nebezpečná láska)...
ale je to lepší než první díl a když se člověk povznese nad to, že je to spíš "Mafiánská Pohádka" (jo, taky mi nikdo z nich nepřijde jako mafián,s píš takoví obří plyšoví medvědi :D), tak se to čte fakt dobře

2 Darela Sklars Darela Sklars | E-mail | Web | 16. února 2013 v 23:05 | Reagovat

Jsem ráda, že jsi to sem dala. Dala jsi mi chuť začít psát příběh, se kterým už dlouho otálím. Napsala jsem jeden, bohužel nedokončila, no lidem se to dobře četlo, tak mi to dalo sílu pokračovat. Ale měla bych psát příběh, který budu schopna dokončit. Myslím, že tohle bude tou správnou volbou...

Mám ráda příběhy, kde není vše (téměř) hned jasné, ale jako oddechovka si myslím stojí za to přečíst si tuhle knihu, i když neholduji českým spisovatelům, mám raději zvučná jména, kterým věřím a dokáží mě ke svým příběhům připoutat natolik, že kolikrát nemou ani dýchat a vše s hrdinou/hrdiny prožívám naplno, jako bych byla jejich součástí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama