Ztracena v čase

12. ledna 2013 v 20:26 | Polgara |  Krátké povídky
...


V duchu si nadávala, její vnitřní hlásek ji radil, ať tam nechodí, že tentokrát to bezpečné nebude, ale ona všechny varovné signály ignorovala. Pokaždé se musela podřídit ostatním, kteří ji potřebovali. A tohle byl jediný okamžik, který měla sama pro sebe. Mohla svobodně dýchat, i přestože jí hrozilo nebezpečí. Ostatně nechápala, proč vždycky skončí na místě, jež evidentně není růžovou zahradou. Chodila sem již několik let, ale až teď začala vnímat jeho zvláštní stránku. Jednalo se o místo, kde stál majestátní hrad, který sice poničil zub času, ale ne natolik, aby byla zapomenuta jeho velikost.

Všímavý pozorovatel dokázal určit, že styl stavby se nepodobá žádnému známému slohu. Zvláštní bylo, že za několik mil za hradem se nacházel starý hřbitov, který byl věčně zahalený mlhou. Jedna věc ji nedávala spát. Místo bylo opuštěné několik desetiletí, a přesto zde člověk cítil život, jakousi neviditelnou energii, která místo držela pohromadě. Možná proto byl hrad dosud zachovalý, hřbitov jakžtakž udržovaný. Ale na druhou stranu se zavítal málokdo.

Zakroutila hlavou a vydala se po úzké, klikatící se cestičce. Po jejich stranách rostly mohutné stromy. Jednalo se o listnatou všehochuť, která svými korunami tvořila neproniknutelnou střechu nad cestou. Pokaždé, když tudy šla, si připadala, jako kdyby kráčela podloubím. Nicméně jakmile se člověk dostal na otevřené prostranství před hradem, naskytl se mu nádherný pohled.

Vypadalo by to, jako když se někdo rozhodl postavit uzavřené město nepřístupné ostatním. Jako kdyby někdo předvídal nějaké nebezpečí, které místo jednou pohltí. Ten někdo zvolil vysoké a široké hradby, za nimiž pevnost stála. Pokud návštěvník sebral odvahu a vkročil dovnitř, ocitl se na kamenném nádvoří, kde však nechyběla okrasná zeleň. Stavbu zvelebovala široká okna zakončená špičatým obloukem, k jejímu údivu zde dosud byla barevná sklíčka, která zobrazovala jí neznámou legendu. Dala si tu práci a napočítala čtyři hlavní věže, umístěné tak, aby tvořily obdélník, na hradbách nechyběly ani strážné věžičky, ale ty již byly o něco menší. Pod každým otvorem, a nejednalo se pouze o okna, ale i dveře někdo vyryl znamení. Došlo jí, že se jedná o ochranné symboly. Jaké však, netušila.

Poté, co se člověk dostal dovnitř pevnosti, musel obdivovat pečlivost a detailnost s jakou majitel vybral vybavení. Našly se zde bohatě vyzdobené ložnice, honosná jídelna, kruhový sál, pokoje pro hosty a rozlehlá knihovna. Každá místnost měla jinou barevnou kombinaci, a přesto vnitřek nepůsobil přeplácaně.

Naopak všechno do sebe krásně zapadalo a nerušilo se. Kupříkladu ložnice byly převážně ve světlých barvách, které spáče uklidňovaly a nerušily jeho odpočinek. Zato pokoje, které sloužily k trávení volného času, měly barvy pestřejší, ale ne takové, jež by dráždily oči.

Původní majitel panství musel patřit zřejmě mezi lidi, kteří byli nejenom vzdělání, ale měli i vkus. Což bylo u šlechty neobvyklé, jelikož většinou volila přeplácané a kýčovité zdobení. Ne všichni, nicméně ta větší část ano. Zarážela ji jedna věc. Většina věcí na tomhle místě zubu času nepodléhala, ale obrazy již nesly stopy, které na nich přibývající léta zanechala. Přesto dokázala rozeznat některé tváře. Svoji procházku dlouhou chodbou, která těmito obrazy byla doslova poseta, vždy zakončila o portrétu, jenž visel přibližně uprostřed.

Mezi ostatními se vyjímal svým postříbřeným rámem. Mnohokrát ji napadla otázka, proč zrovna tento obraz má stříbrný rám, když ostatní jsou v rámu zlatém. Vždyť se to vymykalo tomu, co ji hrad zatím ukázal. Jako by tím někdo chtěl něco říct. Nechtěla tím nikoho urazit, ale rám zde působil jako pěst na oko a kazil celkový dojem.

I přes tento nedostatek ji dokázal okouzlit. Dokázala před ním sedět nekonečně dlouhou dobu a uvažovat nad tím, kdo byl ten muž. Pokud hádala správně, mohlo mu být kolem pětadvaceti let, což byl na tu dobu, v které žil, již značně pokročili věk. Měl vysokou postavu, široká ramena a podle všeho o sebe pečoval. Což znamenalo, že trénoval a podle téměř neviditelné jizvy na tváři, ovládal umění boje. Jediné, co nedokázala popsat, byly jeho. Právě obličej byl poničený víc, než jiné části portrétu. Což ji mrzelo, ale podle vlasů, které byly kaštanově hnědé, si domyslela, že měl možná zelené oči. Rysy obličeje ji bohužel zůstávaly utajeny.

Jakož to člověk, který žil na vesnici, si zvykla na zvláštnosti přírody, i na to, že pořád neprozkoumala všechny krásy svého okolí, ale pořád nechápala, jak tento kout mohl ostatním zůstat skryt. Jaktože o něm vědělo jenom pár lidí. Ale ti se sem nevraceli. Něco je odpuzovalo. Proč to něco neodpuzovalo i ji? Bylo to snad tím, že dokázala svůj strach potlačit? Ignorovat jej? Anebo šlo pouze o její dobrodružnou povahu, která nesnesla skutečnost, že něco nedokázala překonat. Všechno šlo pokořit, pokud měl člověk dostatek vůle.

Všechno ne. Namítlo její všudypřítomné druhé já. Určitý druh strachu a smrt překonat nelze. A ty to až moc dobře víš. Ano, věděla to. A mysl jí zatemnil vztek na vnitřní hlas, který zase vynesl na světlo něco, na co už téměř zapomněla. I když přesnější termín by byl, že to potlačila. Potřásla hlavou ve snaze potlačit myšlenky deroucí se ze dna její mysli. Ale bylo již pozdě. Znovu musela prožívat okamžik, kdy se dozvěděla o smrti jejího syna. Nechtěla vzpomínat. Ne teď. Ne na tomhle místě. Jenže v hlavě se jí začaly tvořit neodbytné výjevy z dob minulých. Z doby, kdy ještě měla šťastnou rodinu a ideální život. Ale nic netrvá věčně. A štěstí už vůbec ne. Jak prchavé je. V jednu chvíli má člověk to, po čem vždy toužil a ve vteřině přijde o všechno.

Od doby, co její dítě přejelo auto, si připadala jako na houpačce. Jednou dole, jednou nahoře. Podle toho, co říkali svědci, byl na vině řidič. Zvonilo. Končila škola. Děti radostně prchaly za zábavou, nicméně nezapomínaly na to, co je učili rodiče a poslušně čekaly, až na semaforu padne zelená. Jako první na přechod vběhl její andílek. Její Thomas. Ti co stáli poblíž, tvrdili, že se najednou ze zatáčky vyřítilo auto, které jelo nepovolenou rychlostí. Divné bylo, že když vidělo dítě na přechodu, zrychlilo. Poté se všechno seběhlo tak rychle, že nikdo nedokázal popsat ani auto, ani jeho značku. Všichni si pamatovali pouze šok z toho, čeho byli svědkem.

Když nyní seděla před obrazem, uvažovala nad tím, co bude dál. Jestli sebrat odvahu a následovat svého syna, anebo žít dál. Přesto pokaždé, jakmile o tom začala uvažovat, zvolila druhou možnost. Věděla o povinnostech, jenž má. O rodině, která ji potřebuje a o touze pomstít se. Všechny tyto důvody jí dávaly sílu žít. Sílu, kterou potřebovala k tomu, aby naplnila něco, co navždy změnilo její život a životy těch, na nichž jí záleželo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 A. Dee A. Dee | Web | 12. ledna 2013 v 21:16 | Reagovat

Smutné, hezké, skvělým stylem napsané!Původně jsem se trochu zhrozila, jak je to dlouhé, ale jakmile jsem začla číst, musela jsem to přečíst až do konce ;))

2 Tess Tess | Web | 12. ledna 2013 v 22:26 | Reagovat

Páni, nejdříve mě odradila délka textu ale opravdu jsem se pustila do čtení a prožila jsem v hlavě nádherný příběh na úžasném místě plný smutku a tajemství. Okouzlil mě tvůj způsob psaní a celková myšlenka. Klobouk dolů...

3 Darela Darela | Web | 14. ledna 2013 v 14:24 | Reagovat

Mohla bych to poslední použít na svůj facebook? Samozřejmě s odmkazem na tuto kapitolu :)

4 Polgara Polgara | Web | 14. ledna 2013 v 19:17 | Reagovat

[3]: Můžeš :-)

5 hoobae hoobae | 26. září 2013 v 23:52 | Reagovat

Woow, to je úžasné - stejně, tak jako tvoje  ostatní povídky :3 Máš úžasný styl psaní ^^ Opravdu povedené :)

6 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 17. listopadu 2013 v 17:58 | Reagovat

Přečetla jsem se zájmem. Smutná povídka. Ale život není peříčko a je třeba se s ním prát. Pokud máš ráda povídky ze života, zkus se podívat na můj blog.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama