Sophie Jordanová – Drakie 2 – Útěk

1. ledna 2013 v 16:10 | Polgara |  Paranormální romance
...

Výhodou tohoto příběhu je, že na sebe první a druhý díl navazují. S našimi hrdinkami Jacindoou, její sestrou Tamrou a jejich matkou se setkáváme v okamžiku, kdy utíkají před největšími nepřáteli Drakií, tedy Lovci. Shodou okolností patří mezi Lovce kluk do něho se Jacinda zamilovala. Will, otec jejich velitele, který zároveň před svým lidem ukrývá jedno velké tajemství - i je z drakijského rodu.

Situace se zvrtne v době, kdy se její sestra Tamra začne měnit a ukáže se, že i ona má velmi vzácný dar, který jim pomůže definitivně utéct před Lovci. A tak jim nezbývá nic jiného než, že se musí vrátit zpátky k jejich příbuzným. Nicméně ani návrat není tak slavný jak všechny očekávaly. Jejich lid jim útěk vyčítá, hlavně jejich matce, která je odvedla a ohrozila tak celý kmen.

Mladé dívce hrozí trest, ale i ten je zmírněn, protože její schopnosti jsou příliš vzácné na to, aby ji nějak poškodili. Přesto Jacinda po návratu zakouší, jaké je to být vyděděncem ve vlastním kmeni. Chování ji vyčítá i její dlouholetá kamarádka Azurka, která se cítí být zrazena a nedokáže se přes Jacindiny přešlapy přenést. Navíc Cassian využije příležitosti a přijde s návrhem, který v rozhodující chvíli rozhodne o Jacindině osudu.

Problémem Drakie je, že se až příliš věnuje pocitům hlavní hrdinky. Má nádherně vykreslený svět, který by se dal rozebrat mnohem víc. Navíc tu možnost, jež autorce poskytují schopnosti a historie Drakiů by si zasloužil mnohem, mnohem více prostoru.

Drakie se opět řadí mezi ty knížky, jež smísily červenou knihovnu s fantasy. Sice by to měla být fantasy jako taková, ale spíše se tam dozvídáme o každém prdu z myšlenkových pochodů hlavní hrdinky. Takže postavy jako Tamra a její nově objevené schopnosti zůstávají v pozadí, stejně tak i Lovci jsou zde zmiňování minimálně.

Přiznám se, že jsem lehce rozčarovaná, ale pořád je tu takové to očekávání, co se stane dál, takže si i přes hodně připomínek přečtu třetí díl. Taky mi vadí chování Jacindy, která se místy chová jako rozmazlené děcko. Chápu, že se jí nelíbí její osud a to, co ji přichystal kmen, ale brát ohledy na druhé by taky mohla. Vědomě ohrozí hodně lidí, jež zná a na nichž ji záleží, ale i pak si to svým způsobem vyčítá.

Pak, když konečně dostane to, co chcete, posloucháte ódy na to, že stejně není spokojená. I přes všechny mnou vyjmenované zápory Drakie patří mezi knížky, které vás nutí číst dál. Jednoduše se chcete dozvědět, jak dopadnou vaši oblíbení hrdinové. Takže něco na tom, že jsou tímto příběhem všichni okouzleni, bude.

Úryvek:
Někdy se mi zdá, že padám. V tom snu pochopitelně nejdřív letím. Protože to umím. Protože mi to je souzené. Moc mě to baví.
Ještě před pár týdny bych klidně řekla, že mě to baví ze všeho nejvíc, ale od té doby se toho dost změnilo. Vlastně všechno.
V tom snu svištím oblohou, jsem svobodná tak, jak bych měla být i ve skutečnosti. Jenže pak se něco stane, protože zničehonic přejdu do vývrtky. Máchám rukama a můj křik se ztratí v rozezleném vzduchu. Řítím se k zemi. Jako lidská bytost bez křídel. Jako obyčejná holka, a ne jako drakie. Jsem bezmocná. Ztracená.
A přesně tak si připadám i teď. Padám a nemůžu vůbec nic dělat. Nemůžu tomu nijak zabránit. Jsem lapená v té staré noční můře.
Zatím jsem se vždycky probudila, ještě než jsem dopadla na zem. A to mě zachránilo. Jenže dnes v noci se mi to nezdá. Dnes v noci jsem na zem dopadla. A bolí to přesně tak, jak jsem čekala.
Opřu se tváří o studené okýnko a dívám se, jak kolem mě ubíhá noc. Cassian řídí a já se ze všech sil snažím prokouknout nehybnou tmu, zběžně si prohlížím kamenné dvorky a domy se štukovou omítkou, hledám odpověď, důvod, proč se to všechno stalo.
Auto zpomalí, protože je před námi stopka, a já mám pocit, že celý svět právě zatajil dech. Zatoulám se očima k temné obloze. To hluboké bezhvězdné moře vypadá lákavě, jako útočiště.
Ze zadního sedadla ke mně doléhá mámin tichý broukavý hlas. Mluví na Tamru, snaží se z ní vydolovat aspoň pár slov. Odlepím tvář od okýnka a otočím se. Tamra se mámě třese v náruči. Nepřítomně zírá před sebe, je v obličeji mrtvolně bledá.
"Už je jí líp?" zeptám se znova, protože musím něco říct. Potřebuju to vědět. Můžu za to já? Je i tohle moje vina? "Co je jí?"
Máma se zamračí a zavrtí hlavou na znamení, ať jsem raději zticha. Obě jsem je zklamala. Porušila jsem neporušitelné pravidlo. Vyjevila jsem svoji pravou podstatu lidem - lovcům, což je ještě horší - a za tuhle chybu teď budeme všechny tři pykat. To vědomí mě tíží, drtí mě tak, že se zabořím co nejhloub do sedadla. Znovu se zadívám před sebe, neovladatelně se přitom třesu. Překřížím si ruce a přitisknu je k bokům, jako bych se tak mohla zklidnit.
Cassian mě varoval, že se budu zodpovídat z toho, co se dnes v noci událo. Tohle je zřejmě začátek. Přišla jsem o Willa. Tamře je špatně, nebo utrpěla šok, nebo je to možná ještě něco horšího. Máma se na mě odmítá podívat. Každý výdech je pro mě utrpení, události dnešní noci se mi vpalují pod víčka. Jak jsem před Willovými příbuznými shodila lidskou kůži a převtělila se. Jak jsem zoufale letěla praskajícím suchým vzduchem a hledala Willa. Jenže kdybych se nepřevtělila - kdybych mu neletěla na pomoc - byl by teď mrtvý. Ta představa je nesnesitelná. Už nikdy Willa neuvidím, i když slíbil, že mě najde. Ale hlavně že žije.
Cassian vedle mě mlčí. Řekl svoje, aby mámu donutil nasednout do auta, aby pochopila, že jediným schůdným řešením je návrat domů, odkud jsme utekly. Svírá volant tak pevně, že mu zbělaly klouby na prstech. Podle mě to sevření povolí, teprve až budeme dál od Chaparralu. Možná až budeme v bezpečí, zpátky u kmene. V bezpečí. Potlačím smích - nebo spíš vzlyk. Budu si vůbec ještě někdy připadat v bezpečí?
Za okýnkem se míhá město, co nevidět z něj vyjedeme, a tak domů ubývá. Za chvíli už budeme pryč. Daleko od pouště a lovců. Daleko od Willa. Ta představa mi drásá krvácející ránu v srdci, ale s tím se nedá nic dělat. Copak nám svítala budoucnost? Drakii a lovci drakiů? Lovci drakiů, kterému v žilách koluje krev mých bližních.
A právě to mi dál vrtá hlavou, nemůžu tomu přijít na kloub. Jakmile zavřu oči, vidím záblesk jeho třpytivé fialové krve ve tmě. Mám taky takovou krev. Snažím se s tou strašlivou pravdou smířit, bolí mě hlava. Will mi sice všechno vysvětlil a já ho dál miluju, ale to nic nemění na tom, že mu v žilách proudí krev ukradená mým bližním.
Vyjedeme ven z města a Cassian pomalu vydechne.
"No, tak to bychom měli," zašeptá máma, když se vzdálenost mezi námi a Chaparralem zvětší.
Otočím se. Dívá se zadním okýnkem ven. S Chaparralem ztrácí naději na lepší budoucnost. To tam jsme měly začít nový život, daleko od kmene. A teď se vracíme přímo do jeho středu.
"Mami, moc mě to mrzí," poznamenám, i když ne proto, že se to ode mě čeká, ale proto, že to myslím vážně.
Máma zavrtí hlavou, otevře pusu, chce něco říct, ale nevydá ani hlásku.
"Máme problém," oznámí Cassian. Silnici před námi blokuje několik aut, musíme zpomalit.
Dojedeme skoro až k nim. "To jsou oni," podaří se mi zašeptat znecitlivělými rty.
"Oni?" zeptá se máma. "Lovci?"
Nelítostně přikývnu. Lovci. Willovi příbuzní.
Tmu probodávají oslňující reflektory, osvětlují Cassianův obličej. Rychle se podívá do zpětného zrcátka. Je mi jasné, že zvažuje, jestli to nemá otočit, jestli se nemá pokusit pláchnout opačným směrem. Jenže už je pozdě - jedno auto právě přehradilo únikovou cestu a před naším autem se tyčí několik postav. Cassian dupne na brzdu a rukama pevně stiskne volant. Poznám, že má sto chutí je přejet. Dívám se, jestli někde neuvidím Willa, cítím, že je tady, vím, že je tady, mezi nimi.
Křičí na nás nelítostné jízlivé hlasy, ať vylezeme ven. Ani se nehnu, rukama se propaluju do holých nohou, zarývám se prsty hodně hluboko - jako bych se snažila dotknout drakie ukryté v mém těle.
Někdo zabuší pěstí do kapoty. Vtom ji uvidím - před předním sklem se v šeru rýsuje pistole.
Cassian se mi zadívá do očí. Mlčky mi tak sděluje, co už je mi nějakou dobu jasné. Že musíme přežít. I kdyby to znamenalo, že uděláme to, co lidé neumí. Tedy přesně to, co jsem už udělala, to, kvůli čemu jsme teď v tomhle průšvihu. A proč ne? Vždyť víc už toho na sebe prozradit nemůžeme.
Přikývnu, vylezu z auta a stanu tváří v tvář našim nepřátelům.
Do jejich čela se postaví Willův bratranec Xander a otočí ke mně svůj samolibý obličej. "To sis vážně myslela, že nám pláchneš?"
Hruď mi naplňuje drtivá bolest, vztek kvůli tomu, o co všechno mě tyhle bestie dneska připravily. V krku se mi hromadí popel. V nitru mi roste štiplavý žár. Připravuju se na to, co mě čeká.
Jeden lovec zabuší do zadního okýnka. "Vylezte!" křikne na mámu s Tamrou.
Máma co nejdůstojněji vystoupí a pak vytáhne Tamru ven. Moje sestra je ještě bledší než u Velké skály, slyším, jak sípavě oddechuje. Zírá do prázdna, její jantarovohnědé oči - má stejné oči jako já - jsou zastřené, téměř skelné. Otevře pusu, ale ze rtů jí nevyjde ani hláska. Dojdu k ní, snažím se jí pomoct, podpírám ji spolu s mámou. Její kůže je na dotyk ledová, jako by to snad ani nebyla kůže. Je to studený mramor.
Cassian si stoupne před Xandera. Vypadá majestátně, vždyť je taky princ. Od fialovočerných vlasů se mu odráží světlo.
Navlhčím si rty. To by mě zajímalo, jak Xanderovi namluvím, že mě neviděl se převtělit. "Co po nás chceš?"
Willův bratranec na mě ukáže prstem. "Začneme u tebe - a u toho, co jsi ksakru zač."
"Nech ji na pokoji," poručí mu Cassian.
Xander mu začne věnovat pozornost. "A pak si to vyřídíme s tebou, ty obře… Jak je možný, že ses s Willem zřítil ze skály a přitom nemáš jediný škrábnutí, no?"
"Kde je Will?" vyhrknu. Musím to vědět.
Xander ukáže palcem na jedno auto. "Zkolaboval na zadním sedadle." Zamžourám do šera, v jednom autě je opravdu vidět skrčený člověk. Will. Je tak blízko, ale přitom tak daleko, jako kdyby nás dělil oceán. Když jsem ho viděla naposledy, sliboval, že mě najde. Byl zraněný, ale při vědomí. Zachvěju se, protože si představím, co mu mezitím možná provedli jeho příbuzní.
"Musí okamžitě k doktorovi," prohlásím.
"Až potom. Až si to vyřídím s váma dvěma."
"Tak hele," spustí Cassian a stoupne si přede mě. "Nevím, co se podle tebe -"
"Podle mě máš držet hubu. Protože teď mluvím já!" Xander popadne Cassiana za rameno. To neměl dělat.
Cassian zavrčí a kůže se mu zaleskne uhlově černou barvou. Pak se toho semele příliš mnoho najednou. Xander leží na zemi a tváří se stejně vyjeveně jako pět nebo šest lovců stojících kolem nás.
"Na něj!" zařve Xander.
Vrhnou se na Cassiana. Zaječím, zahlédnu mezi jejich těly jeho obličej. Zaslechnu rány pěstí, trhnu sebou, ale pak vyrazím směrem k nim. Jsem odhodlaná Cassianovi pomoct, ale něčí ruce mě zadrží.
Vtom ke mně dolehne zvířecí vrčení. To je Cassian. Několik lovců ho přišpendlilo k zemi. Angus mu dupne na záda a zašklebí se. Cassian má jednu tvář přitisknutou k asfaltu, střetne se se mnou pohledem. Tmavé oči se mu chvějí, místo zorniček má úzké svislé štěrbiny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama