1. kapitola

14. ledna 2013 v 13:31 | Polgara |  Na rozhraní

...


Nevěděla, jak dlouho si s ní hrál. Jedno však poznala hned. Chtěl ji dát vychutnat všechnu bolest světa. A to jenom za to, že dělala svoji práci. Nechápala situaci, do níž se dostala. Na mysl jí přicházela spousta variant, které by její nynější postavení vysvětlovaly. Ale všechny vzápětí zavrhla s tím, že jsou až moc divoké. Copak ji tak blízko ke smrti dovedlo pár faktur, které opravila? Co v tom bylo za nejasnosti, jež chtěla její firma ututlat?
Do reality ji vrátil mužův drsný hlas. Ze všeho nejvíc ji připomínal práskání bičem. Stejně tak ostré a nelítostné byly rány, které ženě zasazoval.
"Nemám tě zabít má drahá. Pouze vyděsit natolik, aby ti došlo, co je pro tebe dobré. Osobně si však myslím, že pro mého šéfa by bylo lepší, kdyby tě sprovodil ze světa. Jenže on chce mít čistý štít. Takže musím zvolit tu metodu, která bude bolestivá, ale ne smrtelná, protože pak bych za tvoji smrt platil já. Nuže, slíbíš mi, že si budeš hledět svého?"
Jessice vyhrkly slzy bolesti poté, co ji surové chytil za vlasy, čímž musela zvednout hlavu a podívat se mu přímo do očí. "Proč? Vždyť jsem dělala svoji práci."
Navíc se nezmohla. Přišla si jako stroj, jenž slepě papouškuje věci, které ho naučili lidé.
"Právě proto, právě proto moje milá," odvětil téměř něžně. "Nuže? Jaká bude odpověď?"
"Nebudou se mnou žádné problémy. Slibuju," vyhrkla a do hlasu vložila všechnu pokoru, jíž byla v této chvíli schopna.
Nikdy nepatřila mezi silné lidi. Její jistota pramenila pouze z toho, že skvěle ovládala věci, kterými se na škole naučila. Věci, jež ji naučil život v téhle práci. Pokud šlo tuto konkrétní situaci…věděla, že je slabá. Odjakživa se bála bolesti jako takové. Smrti ne. S tou se smířila. Ta jednou potká všechny. Děsila se, že jednou skončí bezmocně na lůžku, neschopná pohybu anebo se najde někdo, kdo ji zmrzačí.
On nad zlomenou ženou zvítězil a moc dobře si byl toho vědom.
"Beru tvůj slib na vědomí. Jen se postarám, abys měla trvalou připomínku našeho rozhovoru," v ten okamžik se jí děsem rozšířily oči.
Srdce začalo tlouct ještě víc než předtím a ona mohla sotva dýchat. Nůž, jenž svíral v pravé ruce, nastavil přímo před její zorné pole a osvítil ho baterkou. Potom s ním zamířil k její pravé ruce a zaútočil. Co chce udělat Jess došlo až v době, kdy se dýka zaťala do živého masa. Zakřupalo to a zamlaskalo, jak se ven vyhrnula teplá krev.
Noc ten večer již po několikáté prořízl výkřik zmučené ženy. Tentokrát se bránila. Ječela, mlátila kolem sebe a snažila se ho volnou rukou poškrábat. Ten šok byl pro ni jako příval energie. Probudil v ní ty nejzákladnější pudy pro přežití.
"Ale," pronesl škodolibě. "Nevinné koťátko v sobě našlo divokou kočku. Necukej sebou tolik, vždyť ti uříznu pouhé tři prsty. U jiných čmuchalů jsem si vyhrál víc."
Její marné snahy o záchranu ho evidentně nijak nerozhodily. Rozkročmo se nad ní posadil, čímž ji zcela paralyzoval. Koleny se opřel o její ramena a bolestivě ženu přitlačil k zemi. Vyjekla. Jeho počínání Jess vyrazilo dech a pocítila bolestivý tlak na hrudi. Až nyní ji došlo, kolik ran ji nožem zasadil. Asi nebyly moc hluboké, protože by jinak už dávno vykrvácela, ale bolestivé byly víc než dost. Pokud přežiju, najdu si novou práci. Pomyslela si zoufale.
Jakmile byl se svoji "prací" hotov, narovnal se. Poznala to podle pohybu, který udělal. Z výšky se ozvalo spokojené uchechtnutí. Vážně přežila bez mrknutí oka dobu, kdy ji řezal prsty? Jak dokázala tak rychle vypnout? Anebo se jí to, že nereagovala, zdálo?
"Hmm, zřejmě je v tobě víc než jsem očekával, což je škoda. Myslela jsem, že si tvoje mučení užiju víc. Jenže tys mi nedala šanci. No co, ne každý den může mít člověk posvícení. Abys neřekla, že jsem prevít, nechám ti tu funkční mobil, aby sis mohla zavolat záchranku. Budeš ji milá zlatá potřebovat. I když možná…"
Po posledních slovech tu noc již po několikáté ucítila, jak jí dýka proniká do masa. Tentokrát zaútočil na její břicho a šel hlouběji než předtím. Zamžikala. Krom bolesti si byla vědoma jiného nebezpečí. Bezvědomí. Malátnost a jakási podivná lehkost, která ji ovládla, se Jessice vůbec nelíbila. První si musí zvládnout zavolat sanitku. Pak až může upadnout do milosrdného snění.
Jakmile přestala slyšet vzdalující se kroky, pokusila se levou rukou vzít mobil a namačkat číslo na záchrannou službu. Jenže ruce se ženě třásly tak, že toho nebyla schopna. Nejhorší pro ni bylo vědom, že pravou nemůže použít.
Musí to zvládnout. Prostě musí! Nedovolí, aby ji tu našli pohozenou jako přebytečnou věc, které se někdo rozhodl zbavit, a tak ji odhodil do křoví. Několikrát se nadechla. Nádech, výdech, nádech. Počítala přitom do deseti, aby nabrala tolik potřebný klid. Znovu zkusila uchopit mobil. Tentokrát úspěšně. Téměř poslepu namačkala příslušná tlačítka a čekala. V telefonu to nejdřív jen vyzváněla a pak konečně uslyšela tolik očekávaný hlas:
"Dovolali jste se na policii. Co pro vás můžeme udělat?" V Jess hrklo. Policie? Ale ona volala záchranku! No co, holt bude muset jít přes policii. Už otevírala ústa, aby promluvila, ale nic z nich nevyšlo. Párkrát zkusila polknout. K životu ji probral hlas vycházející ze sluchátka. Dokonce se jí zdálo, že působí ustaraně. Ba dokonce vyděšeně.
"Je tam někdo? Potřebuji od vás údaje, abychom popřípadě mohli za vámi vyslat policejní hlídku. Prosím, ozvěte se mi."
"Pomoc," vypravila ze sebe nakonec slabým hlasem. "Napadli mě. Nevím, kde jsem, vím jen, že jestli nepřijedete, umřu tady." Věděla, že na osobu na druhé straně musí působit jako hysterka, ale nemohla si pomoc. Začala se třást zimou. Její tělo si začalo uvědomovat situaci, do které se dostala. Na řadu přicházel šok a vědomí vlastní bezmoci.
"Vydržte mi na příjmu. Nesmíte za žádnou cenu položit sluchátko. Díky tomu budeme moct vysledovat vaši polohu a zachránit vás." Jess se ulevilo. Věří jí. Pošlou pro ni někoho.
"Mohu znát vaše jméno? Musíte mluvit! Nesmíte za žádnou cenu usnout. Co máte v plánu do budoucna, až se dostanete z nejhoršího?" Zraněná ženě se i přes všechnu bolest usmála. Operátorka na druhé straně se snažila Jessicu udržet za každou cenu při vědomí. Zřejmě měla s podobnými situacemi zkušenosti.
"Chci dát výpověď a zabít svého šéfa, který mě do téhle situace dostal," odvětila pomalu.
"Smím vědět, proč by vás chtěl zabít? To jste odváděla tak mizernou práci?" Jess se i přes mizérii, v které byla, zasmála. Vzápětí toho litovala, protože bolest se jí znovu připomněla.
"Kéž bych věděla proč. Doteď počínání své firmy, kde pracuji, nechápu," mluvit pomalu, ale přesto mluvit. Honilo se jí při odpovídání hlavou.
"Máte nějakého domácího mazlíčka? Bude potřeba mu zajistit péči, protože jestli jste vážněji zraněná, tak si v nemocnici pobudete o něco déle."
"Mám dom Nyxí, jde o rasu Mainské mývalé. Jen mohla bych poprosit, aby s ní pořád někdo byl? Je hodně společenská. Možná moje mamka by se o ni mohla postarat, ale o tom pochybuji. Kočičky moc nemusí a trpí ji výhradně kvůli mně."
"Rozumím. Číslo nám říkat nemusíte, stačí, když prozradíte vaše jméno a my se postaráme o zbytek."
"Jessica Montgomeriová," pronesla a ztěžka vydechla.
"Je vám něco?" Ozvalo se z telefonu starostlivě.
"všechno mě bolí, mám zimnici a chybí mi tři prsty na pravé ruce. Většinu času se o mě pokoušejí mdloby," snažila se do hlasu nevkládat žádnou zlobu. Nechtěla, aby si operátorka myslela, že to zazlívá žena za telefonem. "Omlouvám se, nechci být protivná, ale…bojím se."
"V pořádku, za pár minut by u vás měla být naše hlídka. Zavolala jsem i sanitku. Vydržte, nesmíte podlehnout! Zvládla jste to do této chvíle, tak vás přeci pár minut nezabije."
"Já vím, že…" větu nedořekla. Sice jakoby z velké dálky vnímala spousty zvuků, ale nedokázala zaostřit. Poznala charakteristické houkání policejních aut. Sanitky. Pak dupot mnoha nohou, hlasy. Někdo jí zvedl hlavu. Světlo, jímž ji bolestivě svítili do obou očí. Vzápětí sebou cukla, protože si uvědomila, že ji někdo zavádí infůzi přímo do žíly. Potom pulzující a pálivou bolest přímo v žíle. Nikdy dobře nenesla zavádění. Chvíli trvalo, než si na všudypřítomnou jehlu v ruce zvykla.
"Vnímáte? Jaké je vaše jméno? Anthnony, prohledej ji věci a najdi jakékoliv doklady," hlas asi patřil policistovi. Doktor momentálně ošetřoval její rány a jeden ze saniťáku Jessicu pleskal po tvářích, aby ji probral.
Nastalo ticho. Pouze šum mnoha lidí a zvuky kroků dokazovaly, že je okolo Jess rušno. Na očích cítila hroznou tíhu. Chtělo se jí spát, ale oni ji to nechtěli dovolit. Pořád ji budili a pokládali otázky. Chtěla je zahnat jako otravnou mouchu. Možná proto malátně zvedla levou ruku a máchla s ní bezmocně do vzduchu.
"Podle občanského průkazu se jmenuje Jessica Montgomeriová, nedávno rozvedená. Narodila se Prvního května 1990 v Bostonu. Ááá, podle názvu ulice bydlí ve zbohatlické čtvrti."
"Jessico, vnímáte ještě?"
Co po ní ještě chtějí? Je zraněná, promrzlá a v šoku a chce spát.
"Chci spát," zamumlala po tichu.
"Nechte ji už být," zarazil policistu v dalším vyptávání doktor, který zrovna kontroloval ránu na břiše, kterou ji mučitel zasadil jako poslední. "Musíte počkat, až se vzpamatuje. V tomhle stavu toho moc neřekne. Můžeme být vůbec rádi, že vydržela takhle dlouho. Což je podle mého mínění menší zázrak. Musí mít hodně silnou vůli."
"Rozumím," přikývl poraženecky a dalo by se říct, že i zklamaně vyšetřující policista. "Stejně ji však budeme muset vyslechnout, až se probere."
"Tak hoši, zvedněte nosítka a můžeme vyrazit."
Vydal ošetřující lékař příkaz saniťáčkům, kteří čekali opodál. Jessica, která už tou dobou sotva vnímala, tak mohla konečně odejít do říše snů. Konečně mohla zapomenout na všechnu bolest a příkoří, která se jí v tuto noc stala.
Nemohla tudíž slyšet houkání sanitky a zářivá světla, která vycházela ze střechy. Ani šeptající hlasy lékaře a jeho kolegů, kteří probírali to, co se dnes stalo. Nikdo z nich nedokázal pochopit, proč by někdo vynaložil tolik energie na vystrašení jedné účetní. Byť pocházela z bohaté rodiny.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 NikaRoovy NikaRoovy | E-mail | Web | 14. ledna 2013 v 16:08 | Reagovat

Páni! Nevíš, jak jsem se na tu kapitolu těšila! A bylo proč, protože se ti vážně povedla. :-) Píšeš moc hezky a ta povídka je vážně velmi zajímavá. Jessicu jsem si oblíbila. ;-) Těším se na další :-)

2 Nami Mychio Nami Mychio | Web | 13. února 2013 v 17:14 | Reagovat

hezký :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama