Lovec

15. prosince 2012 v 14:59 | Polgara |  Téma týdne

Nevím proč, ale v poslední době mi dělá u povídek problém vymyslet nějaký nadpis, jenž by ji vystihoval. Pokaždé to, co vymyslím, tak je to spíš nadpis zvolený ze zoufalství a Lovec je nejmenší zlo a nepůsobí to snad tak pitomě, jak si myslím.



Marcus s očekáváním pohlédl na oblohu a zaměřil se na zapadající slunce. Den se krátil, za chvíli měl skončit úplně a vládu měla převzít tma. Nemohl se dočkat, až ten okamžik nastane. Již jako malého ho fascinovala noční obloha posetá hvězdami. Jeho táta jej naučil, jak se v těch malých světélkujících objektech vyznat. Jak určit jaké je to souhvězdí a podle jakého mytologického příběhu dostalo svoje jméno. Jen netušil, že ho jeho posedlost hvězdami bude stát život. Pořád se v myšlenkách vracel k onomu dni. Přemýšlel, zda by mohl, kdyby měl tu možnost, změnit to, co se stalo. Jenže, jak znal sám sebe, i kdyby měl možnost tak učinit, tak by to neudělal.

V ten den totiž probíhal na obloze zvláštní úkaz a on se vydal do nejvzdálenějších koutů lesa na otevřenou mýtinu, aby jej mohl pozorovat. Většina lidí by zamířila na vyvýšené místo, Marcus však díky svým výpočtům zvolil mýtinu uprostřed lesů. Neměl žádné rodinné závazky, pouze staré rodiče, tak nikomu starost nepřidělával. Navíc si po dlouhém náročném pracovním tempu potřeboval vyčistit hlavu a to šlo jedině při pozorování oblohy.

V předstihu si zabalil všechno potřebné na delší čas strávený v divočině, a jakmile nastal pátek, tak bez zaváhání vyrazil pryč od civilizace. Auto zaparkoval kousek od místa, kde měl v plánu stanovat a zbytek cesty došel pěšky. Bylo to šílené, bezhlavé, ale on něco takového potřeboval. Chtěl utéct. Sám ani přesně nevěděl před čím. Stan si postavil rychle, díky cviku, který získal na táborech, kam jezdil jako malý.

Tenhle večer mohl pozorovat pouze hvězdy, ale on si rád počká. Jeho vytoužený jev měl nastat až druhý den přesně o půlnoci. Nemohl se ho dočkat. Mohl jenom odhadovat, jaké světelné obrazy to cosi vykouzlí. Sám to ani neuměl pojmenovat, protože to bylo něco nového. Něco, co lidstvo ještě nevidělo a on bude přímo u toho. Cítil, jak mu při té představě zrychleně bije srdce. Jak zrychleně dýchá a je natěšený jako malé dítě při rozdávání dárků. Už chápal slova jeho máti, když prohlašovala, že i přestože vyrostl a stal se dospělým, tak jeho duše nezestárla.

Předtím než odešel spát, tak se naposledy zahleděl na noční oblohu a užíval si kouzlo okamžiku. Všude panovalo naprosté ticho, klid rušilo pouze houkání sovy a vzdálené zvuky nočních tvorů. Nebál se jich, věděl, že k němu nepůjdou, pokud se bude chovat tiše a přirozeně. Mnohem později si uvědomil, že právě to byla jeho největší chyba. Měl být opatrnější, ne tak sebejistý. Jenže to, co ho potkalo…sám nebyl schopný říct proč, ale bylo to pro něj darem. Až v té noci se stal tím, kým doopravdy byl. Lovcem.

Zpočátku to vypadalo jako na každou jinou noc v jeho životě. Pouze s tím rozdílem, že ji trávil venku, sám, uprostřed lesů. Věděl, že usnul. Spal hlubokým spánkem, ale přesto ho něco probudilo. Jak byl ještě rozespalý, měl zalepené oči, tak se nedokázal zorientovat a tápal ve tmě. Rukou nahmatal schovanou baterku a kužel světla vzápětí osvětlil vnitřek stanu. Vzápětí se ozvalo vítězné zavrčení a uslyšel zrychlené dýchání. Kroky. Příliš rychlé na to aby se daly považovat za kroky člověka. Předtím, v tu dobu to nechápal, až nyní prozřel.

Strnul na místě. Nedokázal donutit svoje tělo, aby udělalo jediný pohyb. Kužel světla dopadal pořád na téže místo, ale teď v něm viděl stín vysoké postavy. Stála před stanem. Netušil, proč hned nezaútočila, ale nějaký čas trvalo, než vešla dovnitř. Klidně, jakoby jí ten stan patřil, rozepnula vchod a její tvář se ocitla před Marcusovou. Chvíli si upřeně zíraly do očí. Pak mu došlo, že nepřítelovy oči mají rudou barvu. Rudou jako krev.
Lovec upřeně pozoroval svoji kořist. Věděl, že jeho úsměv dotyčného paralyzoval. Přeci jenom málokomu vyčnívají z pusy zářivě bílé špičáky a oči mu svítí rudou barvou. Byl spokojený sám se sebou. Znovu si dokázal, že je pánem těch podřadných bytostí, kterým se říká lidi. On sám mezi ně nikdy nepatřil. Narodil se tak. Tenhle člověk ho však něčím zaujal. Možná tím, že byl natolik bláznivý, aby se o úplňku vydal sám do lesů anebo jeho inteligencí, kterou dosud projevil. Málokdy se rozhodl, že si vytvoří společníka, ale protentokrát…ne, ona bude jeho hračka. Sluha, který mu bude patřit. Anebo možná další svobodný Lovec. Uvidí, jak se rozhodne.

Pohledem očí svoji oběť pořád hypnotizoval. Donutil ji k tomu, aby zapomněla na všechny svoje pudy sebezáchovy a zůstala na místě. Dovolil si slabý vítězoslavný úsměv. Dnes se nakrmí. Zcela nečekaně vystartoval ze své strnulé pozice a zaútočil. Jedinou ranou muže srazil k zemi a jako pijavice se přisál k jeho krku. Konečně ucítil ve své puse tu životadárnou tekutinu. Tak teplou, tak krásně vydatnou. Cítil, jak se mu svaly napínají rozkoší, jak jeho tělo žížnivě přijímá život toho člověka. Ne, nesmí ho vysát. Musí přestat, jinak přijde o všechno to potěšení. Zvedl hlavu. Hlubokou nocí se nesl vítězoslavný smích.

Vzpomínal, že potom, co se probudil, cítil se, jako kdyby měl kocovinu. Oslabený, malátný a s neuvěřitelnou bolestí hlavy. Jakmile vyšel na sluníčko, zjistil, že kůže jej nesnesitelně pálí. Připadal si, jako kdyby uvnitř celý hořel a měl každou chvíli vybuchnout. Navíc, když si nahmatal krk, našel tam dvě malé jizvičky. Marcus nechápal, proč se tak cítí. Vždyť minulou noc nepil.

Z nějakého popudu došel k baťohu. Chtěl zjistit, kolik je hodin. Proto vytáhl svoje hodinky. Zděsil se. Byla sobota, sedmá hodina večerní. Proboha. To spal tak dlouho? Musel být hodně unavený. Zmatený a rozbolavělý vyšel ven, aby si alespoň rozdělal oheň a mohl se pořádně najíst. V baťohu měl přibalené pytlíčkové polévky a několik buřtů, které tolik miloval.

Prvně ohřál vodu na polévku. Jakmile byla čínská polévka hotová, tak jí naplnil ešus a pustil se do jídla. Něco však bylo jiného. Anebo chutnalo jinak. To, co dřív tolik miloval, mu nechutnalo. Přesto se donutil jíst dál. Jeho tělo naříkalo. Volalo po něčem vydatném, tak se chtě nechtě musel najíst. Když splnil nezbytnou povinnost a dodal žaludku potřebné živiny, pocítil neuvěřitelnou únavu. Připadal si jako někdo, kdo právě uběhl maratón. Nenapadlo jej nic lepšího, než že jít zase spát. Zcela z něho vyprchalo původní nadšení, s nímž sem přijížděl. Co se to s ním děje? Proč najednou jeho jindy zdravé tělo vypovídá službu? Nechápal. Spánek byl nejlepším řešením.

Spal sotva pár hodin, když tu jej probudila ostrá bolest. Byla tak nečekaná, tak silná, až jej to vyděsilo a on se s vypětím všech sil posadil. Naproti němu seděla vysoká postava a usmívala se. Smála se. Nejradši by jí ten spokojený úsměv smazal z tváře. On tu trpí jako zvíře a ten, co sedí naproti němu je šťastný. "Kdo jsi?" Ta slova ze sebe doslova vyplivl.
"Kdo jsem? Tvůj stvořitel, možná i učitel. Záleží na tvém chování." Hlas překypoval nadšením. Jakousi zvláštní energií, která Marcus z nějakého důvodu popouzela.

"Učitel? Stvořitel? Nic ve zlém, ale někdo z nás dvou si musel něco šlehnout. A já to nebyl," odsekl naštvaně. Teď byl vytočený na nejvyšší míru. Ta bytost naproti němu s ním mluvila jako s nějakým podřadným tvorem. Přitom byl svobodným člověkem, s řádným zaměstnáním, vlastním příjmem a bytem.

"Můj drahý žáku," zasmál se ten cvok škodolibě. "Nevšiml sis dvou ranek na svém krku? Zvláštní změny, která se s tebou děje? Faktu, že ti nechutná jídlo, které si dřív tolik miloval? Nic jsem si nešlehl. Pouze jsem ochutnal tvoji krev, dal ti pít svoji a dnes hodlám dokončit tvoji proměnu a ty, podřadný tvore, proti tomu nic nezmůžeš. Já jsem Lovec. Narozený jako šlechtic, nebyl jsem nikdy člověkem, kořistí. Proto si s tebou mohu dělat, co chci."

Marcus na něj zůstal užasle zírat. Co to pro boha žvaní? Jaký Lovec? Jaký podřadný tvor? To se probudil v nějakém bláznivém světě? Žádná z těch myšlenek však nepřinesla vysvětlení. Jen další otázky.

"Vzhledem k tomu, že máš v sobě moji krev, tak musíš poslechnout. Ona tě teď ovládá. Učí, zbystřuje tvoje smysly, ale především ti dává sílu. Jsi něčím víc než jen ubohým člověkem." Lovcův hlas byl najednou tichý, uklidňující. Skoro jako hlas matky, která mluví ke svému čerstvě narozenému dítěti.

"Ach, málem jsem zapomněl... jmenuji se Jonas. Budu tě vést, budu tě učit, jak přežít mezi námi. Na tobě bude záležet, zda se staneš mým otrokem anebo dalším z nás. Někým, kdo i přes svůj původ má svobodnou vůli. Víš, i mezi námi existuje určitá hierarchie. Proto zpočátku každý nově stvořený jedinec potřebuje učitele. Hádám, že máš pořád hlad. Nuže, je na čase, abychom se vydali na lov. A ne, nebudeme lovit zvěř jako takovou. Ulovíme si někoho z tvé rasy. I ty po čase podlehneš volání krve a budeš lovit jak proto, abys ukojil svůj hlad, tak pro potěchu. To je naše podstata. My jsme Lovci. Pojď, přidej se ke mně a okus potěšení z lovu."

Marcus si připadal jako zdrogovaný. Byl naprosto okouzlený jeho hlasem. Netušil jak, ale zvedl se a vydal za Jonasem, jenž byl už dávno venku ze stanu.

"Vidíš můj synu? Slyšíš zvuky noci? Dokážeš i v tak opuštěné krajině vycítit lidskou přítomnost?"

Marcus vydal zvuk podobný zavytí. Ucítil to. Ucítil tu nepřekonatelnou vůni a i na desítky kilometrů dokázal zaslechnout tlukot něčího srdce. Lov začínal. Byl připravený. S očekáváním pohlédl na svého učitele. Jen matně si uvědomoval, kým kdysi byl. Zcela podlehl svým pudům, které se plně projevily s jeho novou podobou. Měl hlad a potřeboval ho ukojit.

"Vpřed můj žáku, poddej se tomu. Nasyť se!"

Marcus vyrazil vpřed. Hlad mu dodával sílu. Běžel. Velkými skoky zkracoval vzdálenost, která jej dělila od kořisti. Byl již blízko…cítil to.

Až o mnoho let později, když už Marcus ukojil svůj prvotní hlad, tak se dokázal ovládat a prodlužovat lov. Když nyní hleděl na noční oblohu, znovu ho pohltilo ono nádherné vzrušení a touha po krvi. Vždyť noc nabízí tolik netušených možností a on byl jejím pánem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 doctor-who-i-love-him doctor-who-i-love-him | Web | 15. prosince 2012 v 15:16 | Reagovat

Moc dobrý :)

2 Agricula Agricula | Web | 15. prosince 2012 v 15:21 | Reagovat

A já tak doufala, že to nebude o upírech :) No nevadí i tak je to celkem čtivé :)

3 Upírka-P Upírka-P | 15. prosince 2012 v 15:31 | Reagovat

pěkné= )

4 Mai'tac Mai'tac | Web | 15. prosince 2012 v 16:14 | Reagovat

Dost povedené :)

5 Rabe Rabe | Web | 16. prosince 2012 v 7:00 | Reagovat

v první chvíli jsem čekala vlkodlaky ale i tak je to pěkné ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama