Zjevení

21. listopadu 2012 v 21:12 | Polgara |  Krátké povídky
***





Mladá žena rychle procházela místy, které zahalovala nekonečná tma. Chtěla z práce odejít dřív, aby se domů dostala ještě za světla. Cestou totiž musela procházet sice krásnou krajinou, ale za zimního večera to nebylo nic příjemného. Pořád měla pocit, jakoby ji někdo sledoval, a přitom najisto věděla, že v patách žádného cvoka nemá. Tak proč má pokaždé tentýž pocit ohrožení a přítomnosti něčeho zlého? Přestala uvažovat nad ničím, uhladila si teplý kabát. Zároveň s tím se dala do klusu. Z úst ji unikl tichý povzdech, protože ji ještě čekalo nejméně deset minut chůze, než se dostane domů. Proč musí bydlet na takovém konci světa?

Najednou jí tělem projel ledový chlad. Vítr zesílil a ona byla nucena odolávat náporu, s nímž nepočítala. Vztekle zanadávala. Rychlejším krokem už jít nemohla, protože byla unavená z práce. Nejdříve šéfovo nepříjemné zpovídání, zda se u ní nic neděje a následné zadání úkolů navíc. Prý, aby se víc soustředila na práci. Znovu spustila proud nadávek na nechápavé vedení, což jí trošku zlepšilo náladu. Přesto jí to však nezbavilo nepříjemného větru, jenž byl čím dál tím silnější. Konečně se donutila zvednout hlavu a zděšením zalapala po dechu. Co se to proboha děje? Věděla, že se ochladilo, že má začít sněžit, ale tohle nečekala. Všechno bylo zahalené neproniknutelnou mlhou, viděla pouze stromy, jež hořely jakýmsi plamenem nezvyklé barvy.

Chtěla se znovu rozběhnout, jenže něco jí v tom bránilo. Mozek sice fungoval, ale tělo bylo ztuhlé a odmítalo poslouchat příkazy její mysli. "No tak, není to tak těžké, jenom jeden krok, a potom se rozběhnout. Utéct domů. Do bezpečí." Promlouvala nahlas sama k sobě, protože se nemohla ničeho jiného chytit. Její přemlouvací taktika však neměla žádný účinek. Pomalu začínala propadat panice. S hrůzou si uvědomila, že se před ní začíná objevovat nepříliš vysoký stín. Mysl křičel, aby tak nečinila a běžela pryč. Ona však zůstala stát na místě a hledíc před sebe do místa, kde byl ten stín.

Někdo neviditelný jí přesně říkal, ať se podívá níž. Učinila tak. Její oči, již tak rozšířené strachem se roztáhly ještě víc. Hleděla do očí plných nenávistí, do očí které měly barvu stejně jako plamen, jenž požíral všechny stromy okolo. Byly sytě oranžové a patřily tělu zřejmě desetiletého dítěte, u něhož nemohla určit pohlaví. Jeho tělo mělo šedou barvu. Jakási neviditelná síla jí donutila plně pocítit pohled té zrůdy, která se vznášela naproti ní. Otevřela ústa, aby vypustila křik volající o pomoc. Žádný hlas z ní nevyšel. Pouze její srdce začalo zrychleně být, naskočila jí husí kůže a cítila, jakoby se jí pohled onoho tvora vpíjel do duše. Něco do ní pronikalo, trhalo ji na kusy a donutilo ji vnímat tytéž pocity, jaké měl ten tvor. Nenávist a touha po krutém vraždění či ovládání bezbranných.
Stejně rychle jako se bestie objevila, tak i zmizela a všechno se vrátilo do normálního řádu, na který byla zvyklá. Potom zážitku zůstal strach. Znovu mohla ovládat své tělo, proto se bez prodlení rozběhla k svému domovu. Když tam dorazila, odemkla, vběhla dovnitř, zamknula dveře a zhroutila se do předsíně na pohovku doufajíc, že to byla všechno jenom její fantazie. Vzápětí si vzpomněla na osobu, jež se v těchto věcech vyzná a člověka, který jí vždy pomůže. Napočítala do desíti, aby znovu získala ztracený klid. Poté vytáhnula mobil a vytočila číslo s tím, že dostane odpovědi na své otázky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama