V okovech

21. listopadu 2012 v 21:14 | Polgara |  Krátké povídky
Další rok stará povídka




Na úzké dřevěné lavici seděla žena s obličejem zvednutým k jedinému oknu, jež bylo téměř u stropu. Onen jediný otvor v jinak pusté místnosti se nacházel téměř u zdi. Právě tohle okno ji udržovalo při životě. Díky němu mohla určovat denní dobu a představovat si, co by dělala, kdyby se nic z toho nestalo. Kdyby nepodlehla svým citům. Proč musí být zákony zabraňující milencům podlehnout své touze?
Myslí jí proletěla myšlenka na ty, kteří tu byli před ní. Na ty, kteří stejně jako ona neposlechli hlasu většiny a dali průchod svým citům. Občas, aby jí nezdřevěněly nohy, udělala několik krátkých kol podél stěn. Nic však nemohlo zahnat prázdnotu v jejím srdci a stesk po milém. Klesla na lavici a v myšlenkách se vrátila do vzpomínek. To je to jediné, co jí nemohli vzít.
Procházela se parkem kypícím životem. Bylo jaro, symbol života. Všechno kvetlo, záhony pokrývaly pestrobarevné květiny, stromy byly obsypané nádherně vonícími květy a trávník vybízel jenom k tomu, aby zde člověk složil unavené tělo a na okamžik se ponořil do říše snů. Ona vábení podlehla. Proč vzdorovat, když stejně neměla co na práci a touto procházkou jenom zabíjela čas.
Jakmile se pohodlně uvelebila na měkké trávě, opřela se o strom a se zájmem pozorovala okolo procházející lidi. Některé znala, jiné zase ne. Jak jim záviděla jejich svobodu. Oni měli možnost volby, ona ne. Nedávno jí matka oznámila, že si bude brát nějakého bohatého vévodu, jenž o ni projevil zájem. Ona o něj zájem neměla, mohla křičet, mohla protestovat, stejně ji to nepomohlo. Byla sice vznešenou dámou, měla všechno, co chtěla, ale neměl to, co tihle lidé. Svobodu volby. Park byl jediným místem, kde mohla být na okamžik sama sebou.
Zvedla obličej k jasně modré obloze a nechala sluneční paprsky, aby jí dodávaly potřebné teplo. Několik neposlušných pramenů tmavě hnědých vlasů jí spadlo do obličeje. Zvedla ruku s tím, že je dá tam, kam patří. Než tak stihla učinit, zjistila, že se na ni bezhlavě řítí dva obrovští psi podobni vlkům. Z tlam jim visely růžové jazyky a v očích měly radostnou jiskru.
V okamžiku, kdy ji jeden z psů málem převálcoval, překvapeně vykřikla a snažila se dostat do bezpečné vzdálenosti. Začala se rozhlížet po majiteli psů a zjistila, že sem běží udýchaný muž s dvěma obojky v pravé ruce. Za ním se řítil zajímavě vyhlížející pán v typickém obleku šlechtice nižšího stavu. Vzápětí se ozval jeho hluboký hlas, jímž volal oba dva přerostlé psy k sobě. Jakmile k ní došel, začal se překotně omlouvat:
"Omlouvám se, ale ti dva blázni uviděli kočku a pustili se za ní. Pokaždé, když se tak stane, přestanou slyšet a vidět. Jsem ráda, že jsem je protentokrát v čas dostihl. Ale zřejmě budu muset pořídit silnější vodítka." S posledními slovy vrhl zamračený pohled na zbytky toho, co držel onen mladík v ruce.
"Mimochodem, Thomas jméno mé." Řekl a s kloboukem přitisknutým na hrudi se uklonil.
"Ráda vás poznávám. Přátelé mě znají pod jménem Charlotta." Odvětila s úsměvem.
"Mohu nějak odčinit nehodu, kterou jsem nedopatřením způsobil Vašemu oblečení? Pokud máte trochu času, mohu Vás poznat do jednoho příjemného podniku, kde vaří výborná jídla."
S úsměvem přikývla. Tenhle muž jí byl sympatický. Měl všechno, co neměl vévody a navíc ji okouzlovaly jeho šedé oči.
Thomas se poté naklonil k mladíkovi, něco mu řekl a on vzápětí připoutal zvířata k tomu, co zbylo z vodítek a zanechal je o samotě.
Šlechtic jí nabídl rámě a společně pomalu opouštěli příjemné prostředí a vraceli se zpátky do městského shonu.
Ach, jak si přála, aby mohla žít s ním. Netušila, že během tak krátkého chvíle se může seznámit s někým a připadat si, jako by toho člověka znala celý svůj život. O několik hodin později se zvedla. Musela domů a začít se připravovat na chystané zásnuby. Poslední rozloučení. Předtím, než stihla opustit hostinec, jí Thomas předal kus papíru.
Jakmile ho otevřela, spatřila na něm adresu jeho rodného sídla. Tak přeci jenom cítí totéž, co ona. Otočila se. Stále seděl u stolu a hleděl jejím směrem. S posledním přikývnutím vyšla na ulici. Tam se prudce nadechla.
Když přišla domů, vtáhl ji do svého středu shon okolo zásnub. Její matka chtěla přichystat na jejich počest ples a večeři hodnou krále. Ona to nechápala. Co chtějí slavit na tom, že ona bude zbavena svobody a musí být po vůli muži, jehož vůbec nezná? V okamžiku, kdy ji matka vtáhla do dění, přestala vnímat úplně a vracela v myšlenkách zpátky do parku, kde potkala někoho, kdo ji nebral jako zboží, jež se musí dobře prodat.
V podstatě svoji matku chápala, ale zároveň i odsuzovala. Proč se s ní nemůže o její budoucnosti poradit? Přeci jenom, ona s NÍM nebude muset žít. Ale jak jí již několikrát matka řekla, důležité nejsou city, ale skutečnost, kolik jim ten sňatek vynese. Když si sundávala oblečení, v něm byla celý den a chystala se k večeři, nahmatal v kapse papírek, který dostala od toho neznámého šlechtice. Usmála se. Proč by ona měla poslouchat někoho, komu je jedno, jak se cítí a bere ji jenom jako kus věci? Však jim dokáže, že se sebou nenechá vláčet. Ale jak se říká, ráno moudřejší večera, proto v rekordním čase dokončila převlékání a česaní. Když už byla u dveří, nasadila úsměv a pomalu kráčela dolů ze schodů k lidem, kteří měli být její rodinou.
V jídelně zažila šok větší, než oznámení jména budoucího manžela. Kromě rodiny tam seděl samotný vévoda, jenž si ji zvědavě prohlížel, a oči mu zářily nadšením. Otřásla se odporem a na okamžik ji zmrzl úsměv na rtech. Rychle se však ovládla. Matka už ji totiž naznačovala, ať si pospíší a sedne si vedle něj. "Pane Bože, za co mě trestáš?" pomyslela si, několika rychlými kroky překonala vzdálenost a usedla na své místo.
Večeře ubíhala pomalu. Sice se snažila s ním zapříst hovor, ale nešlo to. On nebyl schopný ničeho jiného, než jednoslovné odpovědi anebo prostého pokrčení ramen. Došlo ji, že pro něj je jenom rozptýlení, ke kterému přišel jako slepý k houslím. Tak proč by se měl snažit svůj majetek lépe poznat. Pevně stiskla rty, nasadil neutrální výraz a zahleděla se do prázdna. Po celý zbytek večera jenom stěží vnímala své okolí. Když jí pak na rozloučenou políbil ruku, snažila se usmát, aby splnila svoji povinnost. Ale nešlo to. Její srdce v jeho přítomnosti ztvrdlo a nebylo schopno jakéhokoliv citu. Nepopřál jí ani dobrou noc, jenom prohodil, že se nemůže dočkat, až budou svoji.
Neodpověděla. Co taky na to měla říct, když všechno by stejně byla pouhá lež?
V ložnici ze sebe rychle shodila oblečení, převlékla se a během několika minut se zachumlala do měkkých peřin. Teprve teď, v klidu a samotě dala průchod svým pocitům. Slzy jí stékaly po tváři. Vážně skončí jako něčí hračka?
Nevěděla, kdy usnula. Pláč ji nakonec přenesl do milosrdného spánku. Ráno se probudila celá rozlámaná a s bolavýma očima. Naštěstí nebyly zarudlé od dlouhého pláče.
Naštěstí si však vzpomněla na papírek od Thomase. Dnes přeci měli schůzku v témže hostinci, tak proč by měla truchlit? Na to bude mít dost času potom. Teď měla nějaký světlý bod a toho se chtěla pro dnešek držet. Pokud věděla, tak ji matka slíbila volný den k tomu, aby si před svým velkým dnem mohla odpočinout.
Když oba dva seděli u stolu, cítila se jinak než s vévodou, který jí byl již od pohledu odporný. S Thomasem si mohla povídat celé hodiny o čemkoliv a bylo jedno, zda se jednalo o politiku, kulturu či nejnovější drby z okolí. Bral ji jako rovnocennou partnerku a s jako takovou, s ní jednal.
Další dny uběhly ve stejném duchu. Jakmile mohla, utíkala za Thomasem. Její matka se divila, kam tak často odchází, ale nechala to být. Jak ji v jejich soukromém rozhovoru kdysi řekla, jakmile se oficiálně oznámí její zasnoubení, tyhle výlety skončí. Charlotte starší ženu nevnímala. Byla šťastná, měla muže, s nímž byla šťastná a jenž její city opětoval. Víc nepotřebovala a díky tomuhle tajemství se dokázala smířit s budoucností.
Jednoho dne však nebyla tolik opatrná a nevšimla si, že je sledována. Jak by někteří řekli, láska je slepá a ona v tu chvíli slepá byla. Proto, když přišla domů, setkala se s vyčítavým pohledem matky a následně i kázáním. Navíc se do toho všeho vložil otec, jenž ji srazil zpátky na zem prohlášením, že se postaral o to, aby byl Thomas poslán na vojnu. Dost daleko na to, aby se s jeho dcerou nemohl dál stýkat.
"Věřili jsme ti a tys nás takhle zradila. Věř mi, dcero, že tuto chybu už víckrát neudělám, a abych se pojistil, že ze sebe neuděláš ještě větší couru, dostaneš domácí vězení. Navíc ti seberu výsady prvorozené dcery a budu se k tobě chovat jako k otrokyni."
Bylo to, jako by dostala ledovou sprchu. Otcova slova se do ní zařezávala jako dýky. Když domluvil, již se neudržela a vpálila mu do obličeje to, co měla na jazyku od doby, co se dozvěděla o chystaných zásnubách:
"Takže to nebude nic nového pod sluncem. Vy mi určíte manžela, s nímž se neznám, a myslíte si, jak jste mi pomohli. Copak nechápete, že já o domluvený sňatek nestojím? Ale jak vidím, nic z toho vás nezajímá. Vás láká ta skutečnost, že si díky mému budoucímu manželovi přilepšíte! Vážně po mně chcete, abych vás za tohle obdivovala?"
Když nyní seděla v té místnosti a vzpomínala na uplynulé události, nelitovala svých činů. Za několik dní bude sice žít jako ten nejposlednější vězeň, ale bude žít se vzpomínkou na někoho, kdo ji miloval. Na někoho, kdo už je teď zřejmě po smrti. O tomhle nepochybovala. Věděla, že její drahý tatínek se o Thomasovu smrt postaral. Při jedné z mála návštěv se o tom totiž nezapomněl škodolibě zmínit. Posunula se a hlavu opřela o chladnou zeď. Deku, jež ležela o kus dál, přehodila přes sebe a upadla do jakéhosi polospánku. Ve spánku mohla snít. Snít o něčem, co už nikdy nebude.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama