Sophie Jordanová – Drakie

30. listopadu 2012 v 23:39 | Polgara |  Paranormální romance
***

Kdo by teď neslyšel o knížce Drakie? Myslím, že málokdo neboť se jedná o hodně propagovanou a diskutovanou novinku. V poslední době se nakladatelé snaží, aby knížky zaujaly nejenom obsahem, ale i obálkou. Někdy se jim to podaří, někdy šlápnou hodně vedle.

V případě Drakie si vyhráli. Navíc o ní bylo slyšet ještě nějaký ten pátek před vydáním, takže o to víc byl člověk natěšenější. Taky mě lákalo téma, kterým se knížka zabývá. Draci. I když, v tomhle případě se jedná o potomky draků. Ne draky takové, jaké je známe z různých mýtů a příběhů v žánru fantasy.

Jediné čeho jsem se bála a tak trochu pořád bojím, je, aby autorka nesklouzla do klasického stylu těchto knížek. Výjimečná hrdinka zkoušená osudem, která je nucena bojovat o svoje přežití, ale taky se musí rozhodnout mezi dvěma úžasnými kluky, kteří o ni usilují. Upřímně, pořád sem nad tímhle druhem literatury nezlomila hůl.

Čtu to, protože mě zajímá to tajemno, ty nám na hony vzdálené bytosti a jejich světy a upřímně, když budu chtít číst o nerozhodnosti zamilované dívky, tak si přečtu knihovnu. Když je toho přiměřeně, nevadí mi to. Ale pokud je toho moc, tak u knížky úpím. Mnohé z vás napadne otázka: "Tak proč to tedy čteš, když ti to tak vadí? Abys pak měla na co nadávat?" Na to odpovím jediné: "Jelikož mě tenhle druh literatury pořád baví."

Drakie vypráví příběh potomků draků. V tomto případě jde o Drakie a Draki (ženy a muži), kteří se umí přeměňovat v draky. Musí se však ukrývat před lidmi, protože existují tací, kteří je loví nejenom pro jejich schopnosti, ale i pro jejich kůži a všechno, co k nim patří, aby je pak mohli prodávat. Těmto lidem se říká Lovci.

Je mnoho druhů draků, jejichž schopnosti jsou neuvěřitelné. Vodní draci, onyxové - to jsou ti nejmocnější. Přesto se i mezi draky najdou ještě vzácnější. Ti, co umí chrlit oheň. Mezi ně právě patří naše hlavní hrdinka, jejíž jméno je Jacinda Jonesová. Je předurčená vzít si Cassiana, syna vůdce klanu, aby spolu zplodili potomky, kteří budou mít v genech Jacindu výjimečnou vlastnost. Jacinda má sestru Tamru, která se přeměnit nedokáže, a tak ze strany členů kmene zažívá ústrky. Na rozdíl od ní je Jacinda oblíbená, má dokonalou kamarádku Azurku s kterou podniká někdy šílené a životu nebezpečné výlety a všechna pozornost se směřuje k ní.

Jenže jednoho dne musí kmen, i to, co zná opustit, protože se stane něco, co její mamku donutí utéct. Vezme s sebou obě dcery a všechny tři utečou, co nejdál. Přestěhují se do vzdáleného městečka, které má utlumit Jacindiny schopnosti. Tedy ty, které ji dovolují proměňovat se v Drakie. Ke svému životu potřebuje vlhkost a všechny tři moc dobře vědí, že když se Drakie nebude moc přeměňovat, tak ztratí svoji sílu a zmizí docela. Je tohle skutečně dívčin osud? Přijít o její součást a věčně utíkat před svým osudem?

Knížka Drakie je všechno jenom ne všední a nudná. Uznávám, místy příběh trochu drhne, ale jinak není, co vytknout. Postupně poznáváme svět potomků draků a občas, hlavně při popisů, kdy se přemění, zatoužíme potom, abychom mohli mít tyté schopnosti. Je to nádherně vyobrazený svět, který nás láká k tomu, abychom se do něho ponořili a už nikdy neodešli. Kromě idylických chvilek zažívají hrdinové i zklamání, strach z jejich nepřátel a bojují o své přežití, takže o to je knížka napínavější.

Jedna: Proč jsem si vybrala právě tuto knihu?
Protože mě zaujalo téma, kterým se knížka zabývala. V tomto případě šlo o potomky draků, kteří si říkají Drakie a Draki (ženy, muži). Zaujala mě obálka, která vás připoutá a doslova říká: "Přečti si mě."
Dvě: Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Utajená minulost
Tři: Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Lov
Čtyři: S jakou postavou bych se ztotožnila, případně kým bych chtěla nebo naopak nechtěla být.
Jakoukoliv drakie, abych si vyzkoušela jaké to je létat.
Pět: Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno pozitivum.
Chválím autorku za zajímavý a chytlavý nápad, který uměla dobře podat.
Šest: A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Trochu víc mi vadil klasický koncept příběhu. Výjimečná dívka, která musí čelit nástrahám osudu. Je donucena utéct od prostředí, které zná. Navíc se musí rozhodovat mezi srdcem a mezi povinností.

Úryvek ze strany 7 až 15:
Prohlížím si ztichlé jezero. Jsem si jistá, že má smysl takhle riskovat.
Temná hladina je klidná a hladká jako naleštěné sklo, nenarušují ji ani záchvěvy větru. Zvedá se mlha, míří dál od průzračných hor tyčících se na pozadí oblohy, která má barvu jako modřina. Ze rtů se mi dere nedočkavý výdech. Za chvíli vyjde slunce.
Právě přijíždí udýchaná Azurka. Ani se nenamáhá postavit kolo na stojan, jen ho mrskne vedle mého. "Copak jsi mě neslyšela? Vždyť víš, že neumím šlapat tak rychle jako ty."
"Nechtěla jsem přijet pozdě."
Nad horami konečně vykoukne slunce. Temné jezero lemuje úzký rudozlatý pás paprsků.
Azurka vedle mě zavzdychá. Je mi jasné, že si představuje to, co já - co brzké ranní slunce udělá s její kůží.
"Jacindo, stejně bysme neměly," poznamená, ale nezní to nijak přesvědčivě.
Zabořím ruce do kapes a zhoupnu se na patách. "Chtěly jsme to zkusit, ne? Podívej na to slunce."
Svléknu se, dřív než stihne cokoliv namítnout. Schovám oblečení za keř a stoupnu si na samý kraj jezera. Třesu se, ale ne z ranního chladu. Chvěju se nadšením.
Vtom už na zem padá Azurčino oblečení. "Cassian bude zuřit," prohodí.
Zamračím se. Jako by mi záleželo na tom, co si Cassian myslí. Nechodím s ním. I když na mě včera při nácviku úhybných manévrů znenadání nalétl a pokusil se mě vzít za ruku. "Nech toho. Teď na něj nechci myslet."
Tuhle malou vzpouru jsem vymyslela i proto, abych se dostala co nejdál od něj. Od Cassiana. Neustále se mi drží nablízku. Sleduje mě tmavýma očima. Vyčkává. Jak ráda bych ho přenechala Tamře. Co bych za to dala, kdyby stál o ni, kdyby vedení našeho kmene nevybralo mě, ale ji. Kohokoliv, jenom ne mě. Vzdychnu. Vadí mi, že jsem neměla na vybranou.
Naštěstí mám v tomhle ohledu ještě dost času. Ale teď na to nechci myslet.
"Tak hurá na to." Snažím se pročistit hlavu, vnímám jen okolní hučení. Větve s šedozelenými listy. Ptáky probuzené za rozbřesku. Lýtka mi ovine vlhká mlha. Protahuju si prsty na nohou, v duchu počítám, kolika kamínků se na drsné hrbolaté zemi dotýkám. V prsou cítím dobře známé pnutí. Moje lidská pokožka mizí, ustupuje a nahrazuje ji silnější drakijská kůže.
Napíná se mi obličej, tváře ostře vystupují, sotva znatelně se posouvají a zvětšují. Dýchám jinak, protože se mi proměňuje nos, chrupavky se rozestupují. Ruce i nohy se uvolňují a prodlužují. Protahování kostí mi dělá dobře. Podívám se na oblohu. Mraky už nevypadají jako pouhé šedé šmouhy. Vnímám je, jako bych prolétala mezi nimi. Cítím, jak mě laskají studené kapky.
Netrvá to dlouho. Tohle je moje možná vůbec nejrychlejší převtělení. Jde to snáz, když si můžu svobodně přemýšlet a když je u toho jen Azurka. Když se na mě Cassian příkře nedívá. Když nevidím, že má máma v očích strach. Když mě ostatní nesledují, nehodnotí a nekritizují.
Oni mě totiž neustále za něco kritizují.
Vyrostou mi křídla, vykukují mi nad rameny. Už jsou celá dobře vidět. Rozevřou se - ozve se zašeptání, vzdech. Jako by i ona hledala povyražení. Svobodu.
Cítím na prsou dobře známé chvění - to se mi rozšiřuje hrudník. Jako bych předla. Otočím se. Azurka je také připravená, vypadá nádherně. Září nejrůznějšími odstíny modré. Pod tmavě modrou drakijskou kůží jí v přibývajícím světle probleskuje růžovofialové zabarvení. Toho jsem si nikdy předtím nevšimla.
Je to totiž vidět až teď za rozbřesku, když se chystáme vzlétnout. To je ovšem v našem kmeni zakázané. Jenže v noci bychom o hodně přišly.
Obdivně si prohlížím své štíhlé ruce - rudozlatě se lesknou. Zamyslím se. Představuju si velký jantar ze šperkovnice, ve které máme schované naše rodinné drahokamy a klenoty. Moje kůže má totiž stejnou barvu jako baltský jantar prozářený sluncem. Je to jen optický klam. Vypadá křehce, a přitom je pevná jako brnění. Už dlouho jsem se takhle neprohlížela. Už dlouho jsem na kůži necítila sluneční paprsky.
Azurka vedle mě tiše vrní. Podíváme se na sebe - obě máme zvětšené duhovky a místo panenek tmavé svislé štěrbiny. Je mi jasné, že teď už nebude mít nic proti. Dívá se na mě zářivě modrými duhovkami. I ona je ráda, že jsme tady. Přestože jsme porušily všechna kmenová pravidla a opustily chráněné území. Jsme tady. Jsme volné.
Bříšky prstů se odrazím od země. Křídla zapadnou na místo a pružné membrány se napnou. Začnu stoupat.
Otáčím se ve vzduchu.
Azurka letí vedle mě, směje se hlubokým hrdelním smíchem.
Přežene se přes nás vítr a pak nás na kůži polaskají hebké sluneční paprsky. Jakmile vystoupáme dostatečně vysoko, pustí se Azurka střemhlav k jezeru a udělá několik vývrtek.
Zašklebím se. "Nepředváděj se!" křiknu. Drakijský hlas mi duní hluboko v hrdle. Azurka zajede pod vodu a na hladinu se vynoří až za několik minut.

Azurka je vodní drakie, a tak se jí ve vodě na bocích udělají žábry. Tím pádem může zůstat pod hladinou... třeba navždycky, kdyby chtěla. Tuhle dovednost si osvojili naši dračí předci, aby dokázali přežít. Všichni drakiové to nedokážou. Například já.
Já umím jiné věci.
Vznáším se nad jezerem, čekám, až Azurka vyplave na hladinu. Konečně z jezera vytryskne třpytivý gejzír a ve vzduchu se zaleskne její modré tělo, z křídel se jí řinou kapky vody.
"Máš jedničku," pochválím ji.
"Teď ty!"
Zavrtím hlavou a znova se rozletím, svištím bludištěm hor. Dělám, že neslyším, jak za mnou Azurka volá: "No tak, vždyť je to prima!"
Moje nadání rozhodně není prima. Co bych za to dala, kdybych uměla něco jiného. Kdybych byla vodní drakie. Nebo destruktor. Nebo viziokryptéra. Nebo onyx. Nebo... Klidně bych mohla pokračovat.
Jenže já jsem takováhle.
Dštím oheň. V našem kmeni jsem první po víc než čtyři sta letech. Budím tím mnohem větší pozornost, než o jakou stojím. Od chvíle, kdy jsem se jako jedenáctiletá poprvé převtělila, už nejsem Jacinda, ale ta, která dští oheň. A právě kvůli tomu o mém osudu rozhoduje vedení kmene, jako bych jim patřila. Jeho členové jsou horší než moje máma. Vtom ve hvízdání větru a hučení mlhy halící zasněžené vrcholky hor zaslechnu ještě jeden zvuk. Je sotva patrný a přichází z velké dálky.
Nastražím uši. Zarazím se, snažím se v hustém vzduchu udržet výšku.
Azurka zakloní hlavu, zamrká a upře dračí oči do dáli. "Co je to? Letadlo?"
Ten rytmický zvuk je čím dál hlasitější, rychle se blíží. "K zemi!"
Azurka přikývne a pustí se střemhlav dolů. Vrhnu se za ní. Otočím se, ale vidím jen rozeklané špičky hor. O to líp to slyším. A cítím.
Blíží se to.
Ten zvuk nás pronásleduje.
"Doletíme zpátky ke kolům?" podívá se na mě Azurka. Černé vlasy s modrými pramínky jí ve větru vlají jako prapor.
Zaváhám. Nechci, aby dnešní let tak rychle skončil. Kdo ví, kdy se nám zase podaří vyklouznout z domu. Vždyť mě kmen bedlivě střeží a Cassian se neustále -
"Jacindo!" Azurka na něco ukazuje měňavým modrým prstem.
Otočím se. Leknutím mi poskočí srdce.
Zpoza menší hory se vynořuje vrtulník, proplétá se mlhou - takhle na dálku vypadá hodně malý, ale rychle se zvětšuje.
"Rychle!" vykřiknu. "K zemi!"
Vrhnu se střemhlav dolů, deru se proti větru, křídla mám sklopená k tělu a nohy propnuté jako šíp. Takhle dokážu vyvinout velkou rychlost.
Jenže ne dostatečně velkou.
Lopatky vrtulníku zuřivě tepou. Lovci. Tak rychle jsem ještě neletěla, do očí mě bodá vítr.
Azurka mi nestačí. Křiknu na ni. Ohlédnu se - v průzračných očích jí vidím zoufalství. "Az, pospěš si!"
Vodní drakiové létají jen pomalu. To vím. A ona si toho je také vědoma, a proto tak vzlyká. "Dělám, co můžu! Nenech mě tu, Jacindo! Nenech mě tu!"
Vrtulník se neustále přibližuje. Mám hořko v puse - to ze strachu, protože slyším ještě další dva. Přestanu si dělat naděje, že se jedná o obyčejný vyhlídkový let. Ta eskadra nás chce dostihnout.
Tak takhle chytili tátu? Vypadaly takhle poslední okamžiky jeho života? Pohodím hlavou, snažím se takové myšlenky zaplašit. Dneska neumřu, moje tělo nikdo nerozřeže a nerozprodá.
Ukážu hlavou na stromy pod námi. "Tam se schováme!"
Drakie zásadně nelétají nízko nad zemí, jenže nám nic jiného nezbývá.
Azurka letí za mnou, kličkuje. Za chvíli už letí vedle mě. Je tak vyděšená, že málem zavadí o rychle se míhající větve. Zastavím se, vznáším se na místě, prudce se mi zvedá hruď. Vrtulníky už hučí přímo nad námi, ten dunivý zvuk nás ohlušuje. Koruny stromů vypadají jako zelená pěna.
"Měly bysme se převtělit zpátky do lidské podoby," vydechne Azurka.
Kdyby to bylo tak jednoduché. Jsme moc vyděšené. Když se drakie bojí, nedokáže udržet lidskou podobu. Je to obranný mechanismus. V hloubi duše jsme totiž drakie a z toho také pramení naše síla.
Dívám se nahoru, skrz mřížoví zmítajících se větví. Cítím pronikavou vůni borovic a lesa.
"Dokážu to," prohlásí Azurka hrdelním drakijským hlasem.
Zavrtím hlavou. "I kdybys to dokázala, pořád by to bylo moc nebezpečné. Musíme počkat, až odsud zmizí. Určitě by je zarazilo, že by chvíli po tom... co zahlídli dvě drakie, potkali dvě holky." Srdce mi sevře ledová pěst. Nesmím to dopustit. Nejen kvůli mně, ale hlavně kvůli ostatním. Kvůli drakiům a drakiím na celém světě. Naší nejlepší obranou je to, že umíme vypadat jako lidi.
"Jestli za hodinu nedorazíme domů, budeme mít průšvih!"
Kousnu se do rtu, abych nevyhrkla, že nám hrozí mnohem větší nebezpečí, než že někdo z kmene zjistí, že jsme utekly. Nechci ji ještě víc děsit.
"Musíme se schovat -"
K sekavému zvuku vrtulí se přidá ještě jeden. Nenápadné vrčení. Hrůzou mi vstanou chloupky vzadu na krku. Je tu ještě něco. Pod námi. Na zemi. Blíží se to.
Podívám se na oblohu. Protáhnu si prsty, které vypadají spíš jako ptačí spáry, a zase je pokrčím. Křídla se mi chvějí tak, že s nimi jen stěží manipuluju. Instinkt mi radí vzlétnout, ale já vím, že nahoře jsou helikoptéry. Čekají. Krouží jako supi. Skrz koruny stromů vidím jejich tmavé obrysy. Bolí mě na prsou. Ty nikam neodletí.
Ukazuju Azurce, ať leze za mnou do husté koruny vysoké borovice. Prodíráme se bodavým jehličím, křídla máme přitisknutá co nejtěsněji k tělu, snažíme se vyhýbat špičatým větvím. Zadržujeme dech, vyčkáváme.
Vtom země pod námi ožije, hemží se na ní auta - náklaďáky, džípy - a terénní motorky.
"Ne," zasípu. Prohlížím si auta a po zuby ozbrojené muže. Na korbě jednoho náklaďáku dřepí dva chlapi s vystřelovací sítí. Jsou to zkušení lovci. Dobře vědí, co dělají. Dobře vědí, co chtějí ulovit.
Az se třese tak, že se s námi rozhoupe tlustá větev, na které dřepíme. Je slyšet, jak šustí listí. Chytnu ji za ruku. Jako první jedou terénní motorky, řítí se neuvěřitelnou rychlostí. Řidič jednoho džípu ukáže rukou z okýnka. "Prohlídněte ty stromy!" zařve. Má hluboký, děsivý hlas.
Az se zavrtí. Stisknu jí ruku ještě pevněji. Právě pod námi projíždí motorka. Řidič má na sobě těsné černé tričko, pod kterým se mu rýsují svaly. Bolestivě se mi napíná kůže.
"Nemůžu tady jen tak sedět," zašeptá Az přidušeně. "Letím pryč!"
"Az!" zavrčím. Můj hluboký dunivý hlas zní vlídně a zoufale zároveň. "Právě o to jim jde. Chtějí nás odsud vyštípat. Musíme zachovat klid."
"Nevydržím tady," procedí Az skrz zaťaté zuby.
Sevře se mi žaludek. Je mi jasné, že Az se tu dlouho schovávat nebude.
Zjišťuju, jak to vypadá dole pod námi, pak se podívám, co dělají vrtulníky nad námi, a nakonec se rozhodnu.
"Dobře," polknu. "Mám plán. Rozdělíme se -"
"Ne -"
"Vyletím z úkrytu jako první. Lovci se pustí za mnou a ty se vrhneš do vody. Zajedeš pod hladinu a zůstaneš tam. Tak dlouho, jak bude potřeba."
Tmavé oči se jí vlhce lesknou, zorničky ve tvaru svislých čárek jí tepou.
"Jasný?" zeptám se.
Trhaně přikývne. Zhluboka se nadechne, nakrčí přitom nos. "C-co budeš dělat ty?"
Přinutím se k úsměvu, až mě z toho oblé rty zabolí. "Poletím, jak jinak."
Zdroj obrázku: knihkupectví Bux
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Swallow Swallow | Web | 2. prosince 2012 v 19:53 | Reagovat

Ten nápad byl vážně originální a knížku samu o sobě to nejspíš zachranuje :) protože celá historie a samotné drakie jsou úžasné :) ale ten příběh už je trošku ohraný, ale tak kdo má vymýšlet něco nového? :D

2 Polgara Polgara | Web | 2. prosince 2012 v 20:19 | Reagovat

[1]: Dnes už prozatím nic nového napsat nejde, ale vždycky se najde někdo, kdo to staré a zaběhnuté něčím okoření. :)

3 E_V_E E_V_E | E-mail | Web | 29. dubna 2013 v 16:54 | Reagovat

Knižka sa mi veľmi páčila, dobrý námet aj príbeh 8) Minule som dočítala už záverečný 3. diel a knihy sú stále lepšie a lepšie, mňa to proste veľmi chytilo aj keď sa tam vyskytnú občas mínusy alebo klišé. To je taký pocit pri knihe proste, táto séria sa mi veľmi páči 8)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama