Rozhovor 3 - Annie - chan

22. listopadu 2012 v 17:47 | Polgara |  Rozhovory
Tento rozhovor jsem měla kdysi zveřejněný na svém minulém blogu, ale také na blogu spisovatelů, kde jsem adminkou.
A nyní pojďme se seznámit s povídkářkou Annie-chan - useless-fire.blog.cz

Na internetu si říkám Annie-chan, ale můžete mě najít i pod přezdívkou Aniq nebo Akumba. Jsem splašené, lehce potrhlé stvoření, trpící utkvělou představou vlastní méněcennosti a s velmi nespolečenským chováním. Kdybyste mě náhodou potkali na ulici, zřejmě bych se zamyšleným úsměvem koukala do blba. Píšu ráda, žiju pro to a často si říkám, čím bych bez toho byla. Taky ráda hraju na kytaru. Čtu. Miluju pravou čokoládu. A trpím jistou úchylkou pro bardy, moderní i historické.



Za prvé: Tvůj blog je zaměřen převážně na tvoje psaní a je jedno, zda jsou to povídky, články ze života, básně popřípadě recenze. Je vidět, že psaní miluješ a žiješ jím. Co anebo kdo inspirovalo k tomu, že si svoje myšlenky a nápady začala zveřejňovat?
No... my to psaní máme tak trošku v rodině. Mamka s taťkou sami byli novináři a vydali i pár knížek, ale nemyslím si, že chci psát jenom kvůli nim - abych "dodržela tradici". Už odmalička miluju čtení knížek, a myslím, že každý, kdo tak hodně čte jako já, aspoň jednou zatouží vydat svou knížku taky. Svou první "povídku" jsem taky napsala v šesti letech. A co že mě inspirovalo k tomu, abych svoje myšlenky začala zveřejňovat? Stručně a jasně - nezájem mého okolí. Spolužáci by moje "spisovatelské" pokusy nejspíš jen odsoudili, rodiče mi na to vždycky něco řeknou, ale upřímní asi taky nejsou, alespoň co se týče té špatné stránky mého textu (i když je pravda, že mamka je velký kritik), a kdo mi tedy má ty moje pokusy zhodnotit? Samozřejmě ti, které neznám osobně, ale jenom přes klávesnici - lidé z internetu. Vlastně, ten jediný, kdo mi kdy moje "díla" vážně krutě zkritizoval a znám se s ním osobně, je moje sestra.

Za druhé: Tvoje příběhy jsou prodchnuty fantastickým světem. Nechybí tu mocní mágové, elfové, Nekromanti, trpaslíci a mnoho dalších bytostí, které jsou pro tento svět tak charakteristické. Proč píšeš právě fantasy? Je to kvůli možnosti vytvořit si zcela vlastní svět? Anebo protože ráda utíkáš z reality?
Ano, obě možnosti jsou pravdivé... ráda si vymýšlím, všechno piluju až do podrobností a nejdůkladnějších detailů. I když je pravda, že mi občas něco unikne, to nepopírám. A samozřejmě ráda utíkám do cizí reality, a to z několika důvodů. Už odjakživa jsem si se svými vrstevníky moc nerozuměla, a tak jsem si začala představovat a vymýšlet, čímž jsem se zabavila a potřebovala k tomu jen svou hlavu, ne skupinku mých spolužaček. A k mému "podivu" jsem zjistila, že jsem se tak od svých spolužáků ještě víc odcizila. Tak to dopadá, když vás nezajímá nějaký Justin Bieber.

Za třetí: Kromě fantasy píšeš i světě lidí, kde však figurují upíří. Kterým jsi věnovala povídku Havran, stín a plamen. Přesto však tato povídka není pouze o upírech. Nechceš novým čtenářům přiblížit její obsah?
Jestli já mám nějaké upíry ráda, tak to ty staré ohyzdné dědečky typu Drákula. A přesto jsou to v Havranovi namachrovaní hezounci, co? Nechala jsem se moc oblbnout Twilightem. Ano, Havran, stín a plamen není jenom o upírech, i když ti tam hrají velkou roli. Jsou tam k nalezení i vlkodlaci, démoni, čarodějnice a jiné "příšerky". Celý příběh je o mladém gamblerovi Edwardovi, kterému se život změní ve chvíli, kdy najde v parku umírající dívku. Jelikož je to velmi zbrklý a lehkovážný člověk (a jelikož autorka to v tu chvíli pořádně nedomyslela), odnese jí k sobě domů a jakožto doktorův syn jí řádně ošetří. A ne, příběh opravdu není dál o tom, jak spolu začnou chodit do školy, stanou se největšími kamarády a následně se do sebe zamilují. Samozřejmě přijde zvrat a Ed se ocitne v organizaci, ke které ona dívka patří a která má za úkol démony a podobnou havěť lovit, ničit a zabíjet. Víc neprozradím, protože myslím, že už tak jsem toho řekla dost. Pokud vás to zaujalo, přečtěte si to J. Co bych zmínila jako zajímavost je, že jsem si dost vyhrála s názvy. Zajímalo by mě, jestli někdo vůbec ten název "Havran, stín a plamen" pochopil. Nebo jestli si někdo spojil konec příběhu s názvem organizace, "Undersoon"...

Za čtvrté: Dost často se u tebe vyskytuje věta: Nechť nad tebou Avatar bdí, jelikož sama o této problematice mnoho nevím, pouze to, že se jedná o určitý druh víry, ptám se tě, kde si vzala inspiraci. Co si podtím máme představit?
Týká se to Avainartu, nejrozšířenějšího monoteistického aligdorského náboženství, v příběhu "Poslední temnochodec". Zcela mnou vymyšlené, podotýkám. Jistá inspirace byla samozřejmě u křesťanství, dost jsem se ale i inspirovala seriálem "Avatar" - jak jste nejspíš už poznali. Avatar je tedy bůh, často nazýván i "Stořitelem" nebo pouze "Bohem". Avainart je založen hlavně na elementech. Například samotný Avatar je tedy vládcem všech čtyř živlů, ale celým Avainartem je uctívána i Isolda, která je podle církve "matkou" všech mágů, jelikož jí Avatar dal moc všech svých čtyř živlů, aby... ale to je na delší povídání. Jednou to možná sepíšu na blog, ale to bude zase článek dlouhý třicet wordovských stránek J.

Za páté: Jako většina autorů, i ty ses nevyhnula psaní fan fiction. Najdeme u tebe povídky na Naruta, Harryho Pottera Full Metal Alchemist. Na který z těchto světů se ti ff píše nejlépe a proč?
Fanfiction, to je u mě trošku starší záležitost. Teď už se jim popravdě nevěnuju, i když se za to trošku stydím, jelikož mi tak leží na place několik nedodělaných věcí. Samozřejmě povídky na Naruta a Harry Pottera vznikaly první - moje úplně první kapitolová povídka byla fanfiction na Harryho Pottera, přičemž hlavní hrdinka byla Mary Sue a jejím bratrem byl Draco Malfoy - a pořád to mám v počítači, jen tak sobě na zasmání. Kupodivu, je právě Harry Potter tématika, na kterou se mi fanfiction píše stále nejlépe. Možná proto, že to je ze školního prostředí, nebo proto, že tam mají magii, nebo prostě jenom proto, že tam je větší možnost vytvořit si vlastní postavy než kdekoli jinde.

Za šesté: Tvoji posedlostí je anime a z tohoto žánru především Avatar: Poslední vládce větru. Viděla jsem film, jenž byl podle tohoto seriálu natočený a moc mě neuchvátil. Možná nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že scénáristé nevyužili úplnou hloubku příběhu, vybrali jen to nejnutnější a udělali z toho slátaninu, která běžnému divákovi moc neřekne. Jaký je tvůj názor na tento příběh?
Popravdě, k seriálu mě přivedl film. V tu dobu se ale ještě psalo, že se natáčí, a já si říkala, co to bude zase za prkotinu. Pak jsme šli ale jednoho krásného dne s rodinou do kina na nějaký, mě už neznámý film, a zrovna před ním byla reklama na tohohle Avatara. Já samozřejmě na celé kino ječím: "To znám! To je ten Avatar!". To mě teprve nakoplo, abych si ten seriál shlédla. Když jsem si pustila první díl, samozřejmě mě vyděsila angličtina (jelikož jsem byla zvyklá na japonská anime) a jiný styl kresby, než se v anime normálně vyskytoval. Přesto jsem ale vytrvala a koukala, i přes špatný český překlad (na díl jsem koukala na internetu) a všechny tyhle nešvary. A pak mě seriál naprosto dostal. Jak se to ze začátku jevilo jako pohádka, tak se to v polovině seriálu celé vybralo a odhalilo to své opravdové, trošku temnější záměry - a já nestačila zírat. Ano, stále to byla pohádka pro děti, ale už ne pro malé, tříleté děti s prstíky v nose, ale pro mou věkovou kategorii. Prostě mě dostal příběh, postavy, dabing, děj, hlášky, nečekané zvraty, proplétání děje a hlavně to, jak všechny postavy dospívaly. A na film mám názor naprosto stejný, jako ty - z dvacetidílného, ačkoli vynikajícího seriálu se prostě dobrý film udělat nedá. Nejvíc mě zklamal konec, jelikož konec první série seriálu byl mnohem efektivnější a rozhodně mi vyrazil dech víc (co schválně neřeknu), než nějaké obrovské tsunami.

Za sedmé: Každý máme vzory, ke kterým se upínáme a jejichž slávy bychom chtěli dosáhnout. Je jedno, zda jsou to zpěváci, herci, vědci anebo spisovatelé. Právě oni nás nutí pokračovat v tom, co děláme. Ženou nás dál. Máš nějaké vzory či si jdeš svoji vlastní cestou?
Hm...pár lidí obdivuji, ale opravdový vzor nemám. Snažím se jít jen svou cestou a nehledět na to, jak to udělal tamten nebo támhleten (i když občas se neubráním). Obdivuju všechny, kteří dokážou někoho donutit něco dělat (což je v mé třídě téměř nemožné), obdivuju ty, co dokážou stanout před publikem s úsměvem na rtech, ty, co spokojeně odvádějí svou práci, ty, kteří se snaží všem pomáhat, ty, kteří se tvrdou prací někam dostali. A také tiše závidím těm, co chladnokrevně ignorují a s klidem odpoví "ne", protože to se já nenaučím ani za sto let. Takže... vzor nemám. Možná tak moje rodiče, po nějaké mánii nějakou postavu z knížky, seriálu či filmu, ale to je všechno (ale bard Marigold ze Zaklínače se mnou bude žít navěky).

Za osmé: Když zveřejňujeme svoje povídky, jdeme automaticky s kůží na trh a možná i s přáním, že se právě nám jednou poštěstí a svá dílka vydáme. Setkala ses někdy se špatnou kritikou? Máš podobné tužby?
Není tohle právě důvod, proč všichni chtějí začít něco psát? Aby svojí knížku prodali, stali se uznávanými autory a jejich knížka se stala bestsellerem? Uznávám, že je to také moje skryté přání, ačkoli si myslím, že těžko splnitelné. Někdo má holt štěstí a na knižní trh se dostane se svojí první knížkou, někdo má kontakty, někdo má peníze, někdo knížku nevydá vůbec. A se špatnou kritikou jsem se setkala, samozřejmě... dobře si pamatuju, jak jsem asi v jedenácti udělala takovou tu přihlašovací povídku (doufám, že se ví, co myslím - lidé se přihlašují do komentářů a pak v povídce budou vystupovat) a schválně jsem dala odkaz na povídku jedné "kritičce", aby se na to mrkla. To jsem měla ještě sebevědomí ve výšinách a čekala jsem samé chvály, a ta kritika mě s prominutím dostala pod postel. Pak u mě dětské sny, přehnané sebevědomí a hlavně přihlašovací povídky skončily, jak je vidět. Ale píšu dál... popravdě, tu "špatnou" kritiku stále nemám ráda. Ale to proto, že jsem někdy stále trošku s nosem nahoru...

Za deváté: Všimla jsem si u tebe rubriky, kde se zaměřuješ na rady začínajícím autorům a čemu by se měli vyhnout. Čerpáš pří psaní těchto článků z vlastních zkušeností či se poohlídneš i někde jinde?
Trošku se snažím i z těch vlastních zkušeností, i když tím asi moc nepomáhám. Bohužel neumím nic vysvětlit a už vůbec ne nějak zajímavě podat, takže moje nápady většinou končí katastrofou. Snažím se tam dávat i různá "moudra" z knížek, ale i rady z internetových fór a cizích stránek, nebo se dokonce někdy vydám do hlubokých vod a něco anglického přeložím. Nedělám to jenom kvůli těm radám, ale i kvůli sobě, ne?

Za desáté: Konečná a poslední otázka. Jelikož se nechci opakovat, zeptám se tě, proč právě na tvůj blog by měl budoucí čtenář zavítat a co by měl od tvých textů očekávat.
Pokud má potencionální čtenář rád fantasy a i to sci-fi nebo rád kouká na anime či čte mangy, myslím, že by se tu mohl na nějaký ten večer zabavit u těch fanfiction nebo originálních příběhů. Samozřejmě jsou u mě k nalezení recenze, rady pro začínající i pokročilejší spisovatele (a i pro mne samotnou), překlady dvou anime, přičemž na obou se pracuje, nebo pár amatérských básniček a povídek. I já se občas nad svou tvorbou pozastavím, jelikož kliknu na jednu povídku a zjistím, že je psaná stylem, kterým píšu teď - což je více popisů, a pak kliknu na nějakou starší fanfiction a vidím svoje tehdejší gramatické hrubky, špatně odsazenou přímou řeč, ale i tak vtipné dialogy a zajímavě zamotaný příběh. Jak říkám, neumím vysvětlovat. Pokud si chcete přečíst povídky, při kterých navštívíte cizí světy, povídky, kde se poperete s démony nebo povídky na téma Naruto, Harry Potter či Full Metal Alchemist, přijďte na Useless Fire.

A v ten okamžik Awia cítila, že démon shromažďuje další duševní vlnu, stejnou, kterou proti ní vyslal hned na začátku, stejnou, kterou jí téměř zabil, kdyby tak pohotově nezareagovala. Tentokrát ale byla možná i mnohem silnější.
A Awia už byla tak slabá, že by nezastavila ani prolétající mouchu.
V tu chvíli ovšem také pocítila, jak znovu dopadá na studenou zem, jak se její poškrábaná záda dotýkají ledového mramoru, což pro ni byla zároveň obrovská úleva, ale zároveň obrovská bolest. A pak... ohromně hlasité a ukrutné skřípání, jako když jsou nějaké obrovské dveře nenaolejované a vržou, tak přesně takové, možná i mnohem, mnohem horší - a obrovská vlna prošla kolem nich, skoro jako s jejím štítem, ale tentokrát s tím rozdílem, že vlna ničila vše okolo mnohem silněji.
A pak teprve pochopila. To templář. To Arthur.
Tentokrát už musel být démon vážně dopálený, jelikož nejdříve Awia odvrátila jeho blesky, poté přišel na pomoc velitel temnochodců a hned v tom okamžiku se také templář rozhodl přidat ruku k dílu. A to ne zrovna jednoduše, spíše s vervou, což znamenalo... u Avatara, tohle ho muselo strašně vyčerpat...
"Vezměte jí, prosím, a jděte..."
Tentokrát velitel temnochodců poprvé promluvil.
"Nemyslím si, že tvá přítelkyně s tím bude souhlasit."
"To je mi jedno!" štěkl Arthur. "Už tak umírá... zachránila mi život... a teď ho já zachráním jí. Chtěl jste jí jako rekruta, nebo ne?! Tak teď jí máte! Vezměte si jí a udělejte si z ní tu hraničářku, hlavně jí odsud dostaňte! Slyšíte mě?!"
"Slyším," odvětil temnochodec.
Awiina ústa se zformovala do slůvka ne, ovšem byla příliš slabá, než aby to dokázala vyslovit.
"A také tak udělám. Děkuji," poděkoval hraničář tiše.
"Tak jděte!" vykřikl namísto toho Arthur.
Ne.
Cítila, jak jí někdo popadá za záda a bere si jí do náruče. Chtěla odporovat, chtěla se zmítat a vyskočit mu, jít na pomoc příteli, ale nešlo to. Byla slabá.
Ne.
Arthur umře. Zadrží stínovou magii a umře. Arthur umře. Arthur umře.
Ne.
A pak se jejího zraku zmocnila tma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama