Řidič

21. listopadu 2012 v 21:22 | Polgara |  Krátké povídky
***






Vracel se domů z práce a uvažoval, jak své ženě oznámí skutečnost, že byl právě povýšen a poslán na cestu do zahraničí, čímž musí zrušit jejich dlouho plánovanou dovolenou. Tušil, že to nebude zrovna jednoduché, protože ji tenhle výlet sliboval několik let, a když už konečně splnil slib, opět ho musel porušit, jelikož mu do toho vstoupila práce.

Nasedl do auta, strčil klíčky do zapalovače, ale nenastartoval. Zarazil se uprostřed pohybu, s rukama položenýma na volantu, čekaje že se stane nějaký zázrak. Jenže nic se nestalo. Z úst mu unikl hlasitý povzdech a všechno se znovu dalo do pohybu. Nastartoval a z parkoviště vyjel na silnici, která byla téměř prázdná, až na pár aut, v nichž seděli řidiči, jež měli stejně jako on dlouhý den.

Nejméně hodinu mu bude trvat, než se dostane domů, tak za tu dobu by snad mohl vymyslet, jak nejšetrněji sdělí své rodině všechny novinky. Pokud jeho žena bude spát, nechá tohle oznámení na ráno. Přeci jenom dosud zastával pravidlo, ráno moudřejší večera. I když přemýšlel sebevíc, nic jej nenapadalo. Suché oznámení, bez omluvy s nadřazeným výrazem v obličeji by asi také nebylo nejlepší. Pochyboval, že se přitom zvládne své ženě dívat do očí. Nikdy nedokázal, a když už, pomáhal si alkoholem. Bylo to tak jednodušší. Sice měl maličko otupené myšlení, ale cítil se jaksi, jak to říct? Svobodněji, jistěji.

Bylo to tak pokaždé. Pokaždé, když měl řešit závažný problém a bylo jedno, zda se jednalo o rodinu, o práci či náhodné vyřizování, sahal po pití. Ta sklenka s tím omamným nápojem vypadala pokaždé tak lákavě a jakoby ho sama vyzývala k tomu, ať ji vypije. Potřásl hlavou. Tyhle myšlenky musí zcela odstranit, protože když se naposledy šáhl po alkoholu, způsobil tím menší kalamitu.

Šlápl na plyn, otevřel okna a nechal dovnitř proudit ledový vzduch. Čekala ho ještě dlouhá cesta domů, a tak si pustil hlasitou hudbu, aby si ukrátil chvíli a zapomněl na všechny starosti. Hudba byla další věcí, jež ho dokázala uklidnit a mnohdy i zachránit od toho, aby se znovu stal tím mužem bez vůle.

Najednou jej však do očí praštil výrazný nápis s názvem hospody, které se běžně vyskytovaly na krajích silnic. Zpomalil a v hlavě se mu ozval hlásek, jenž ho vybízel k tomu, aby se vrátil a osvěžil se jednou sklenkou. Vždyť ta přeci nikoho ještě nezabila. Našeptával mu dál onen vtíravý hlásek. Dál ho nikdo nemusel příliš pobízet. Na místě se rozhodl a otočil auto zpátky k hospodě. Aspoň ho kapka alkoholu trošku uvolní a on snad na něco přijde. Když zaparkoval, vystoupil a velmi rychle se ocitl uvnitř zakouřeného prostoru, který osvětlovalo slabé světlo a občasné škrtnutí zápalky v okamžiku, když si některý z hostů zapaloval další cigaretu.

Došel k baru, objednal si sklenku a posadil se. Jakmile vpravil omamný nápoj do úst, pocítil nádherný pocit uvolnění a i příjemné teplo na hrudi. Znovu se napil. Když zjistil, že je sklenka prázdná, objednal si další a další. S novou sklenkou dokázal uvažovat o věcech, jež by ho normálně nenapadly, a byl rád, že se zde mohl zastavit.

V rozjitřené mysli se mu začali rodit nápady, o nichž v době, kdy mu v krvi nekolovalo velké množství alkoholu, sice uvažoval, ale zavrhl je, jako neproveditelné. Teď se mu zdáli snadnější a co bylo hlavní, i proveditelnější. Se značnou námahou se mu podařilo vstát, zaplatit a nějak se dostat do auta. Když se nacházel zase na silnici, uvědomil si, že ta není již najednou rovná, ale klikatí se jako had. I auto jedoucí okolo něho viděl rozmazaně. Co se to děje? Vždyť tolik nevypil a jindy i při takovém množství dokázal auto zvládnout.
Až nyní pochopil, že překročil svoji obvyklou míru. Ale na to, vrátit čas zpátky a odolat vábení už bylo pozdě. S pocitem marnosti si uvědomil, že pro něho bylo pozdě už v okamžiku, kdy odcházel z práce. Měl zůstat tam a radši všechno promyslet a uklidnit se. Potřásl hlavou jako pes vytřásající si vodu z uší a snažil se zaostřit zpět na silnici. Jakmile se dokázal aspoň trochu soustředit, vytřeštil oči nečekaným zděšením. Naproti němu jelo osobní auto a troubilo. Snažil se dostat do správného pruhu, ale poslední co dokázal vnímat, byl tvrdý náraz, troubení a ticho. Neviděl, neslyšel už nic. Připadalo mu, jakoby se nad vším vznášel, už necítil žádné utrpení, ani výčitky svědomí. Cítil pouze touhu jít dál, zapomenout a začít znovu s čistým štítem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama