Richelle Mead – VA 3 - Stínem políbená

30. listopadu 2012 v 23:02 | Polgara |  Paranormální romance
***

Již třetí vyprávění o Rose Hathawayové a jejích přátelích, kteří si potom, co zažili, procházejí těžkým obdobím, ale každý se s tím vypořádává po svém. Všichni si jsou vědomi skutečnosti, že je kamarádova smrt nějak změnila. Mladá dhampýrka má noční můry, které svadí na stres z nedávných událostí. Do toho všeho musí navíc zabrat v učení, protože ji čeká závěrečná zkouška.

Budoucí strážkyni se také zjevuje Masonův duch. Zpočátku je mladá žena vyděšená, ale pak se snaží zjistit, jestli je to možné, a když se přesvědčí o tom, že se jí to nezdá, snaží zjistit důvod Masonova zjevení. Zároveň s tím musí veškerou svoji pozornost věnovat terénní praxi, při které musí chránit svého Moroje, právě při jejím prvním zkušebním úkolu se jí mrtvý kamarád ukáže a ona se vyděsí natolik, že nedokáže reagovat. Rose je obviněna z toho, že to udělala naschvál, že tím odmítla chránit Moroje, jenž jí byl svěřen.

Rose doufá, že se jí podaří napravit svoji reputaci.

Dalším důležitým bodem je soud s Viktorem Daškovem, který unesl Lissu, aby mohl využívat dívčiných schopností. Nejdříve je na soud nechtějí vzít, ale po přímluvě jisté osoby se na něho nakonec dostanou. Víc prozrazovat nebudu, jenom se zmíním o tom, že Daškov se bude pokoušet zneužít toho, co ví o Rose a Dimitrijovi.

Ve třetím díle se také víc řeší vztah mezi Dimitrijem a Rose. Oba dva moc dobře vědí, že spolu nemůžou být, díky tomu, oba se stanou strážci Lissy. Ne vždy se ovšem dají všechna pravidla splnit do puntíku, obzvlášť když se týkají lásky dvou lidí.

VA u mě vede a je to taková ta správná oddechová četba, kterou čtenář zhltne na posezení. A to doslova. Osobně se mi líbí, jak si Richelle pohrává se svým nápadem, a když už jste přesvědčení, že se nestane nic převratného, jste vyvedeni z omylu. Mám na mysli posledních několik stránek, kde Rose zcela přehodnotí názory poté, co Strigojové unesou osobu, na níž mladé hrdince záleží.

Navíc mě vyvedla z míry i její reakce poté, co se tak stane a to, co řekla, Lisse, ale nedivím se tomu. Vždyť celou dobu byla v jejím stínu, a když už chce konečně něco udělat pro sebe, je jí v tom bráněno. Asi by mi taky ujely nervy. Nicméně pořád doufám, že se to vyřeší ke spokojenosti pro všechny, i když co jsem tak slyšela, tenhle konec je hodně nepravděpodobný.

V tomto díle už se taky začíná řešit skutečnost, že by se Morojové mohli osamostatnit a naučit se využívat svoji magii ke své obraně. K tomu dojde v okamžiku, když akademii napadnou Strigojové, Rose společně s Christianovou magií dokážou to, o čem se dosud jenom mluvilo. U Vampýrské akademie je pro mě těžké zůstat nestranná, což je z článku vidět. Osobně si myslím, že patří mezi lepší díla upířin. Příběh je rychlý, nenudí, je zde přiměřené množství romantiky a zase o něco originálnější rozdělení upírů a pár zajímavých charakterů, které vás nenechají chladnými.

Úryvek ze strany 267
Sotva to zaregistroval. Hrábl po mně, ale opět se mi podařilo uhnout a dál jsem hledala nejvhodnější příležitost, jak mu probodnout srdce. Neodradilo ho, že jsem mu o vlásek unikla, a okamžitě zaútočil znova. Srazil mě k zemi a držel mi ruce. Snažila jsem se ho setřást, ale ani se nepohnul. Skláněl se ke mně a já viděla, jak mu z tesáků odkapávají sliny. Tenhle Strigoj nebyl jako Izajáš, který marnil čas přitroublými proslovy. Tenhle přišel zabíjet, nejdřív vysát krev mě, a potom Christianovi. Na krku jsem ucítila jeho zuby a v tu chvíli jsem věděla, že umřu. Bylo to příšerné. Chtěla jsem žít, tak strašně jsem chtěla žít.., ale takhle to skončí. Na poslední chvíli jsme začala řvát na Christiana, aby utíkal, ale v tom Strigoj nade mnou vzplanul jako pochodeň. Odskočil a začal se zběsile válet po zemi.
Celé tělo měl v plamenech, takže ani nebylo vidět, jak se tváří. Prostě vatra ve tvaru mužské postavy. Vydal ze sebe několik přidušených skřeků a pak zmlkl docela. Ještě chvilku sebou škubal na zemi a potom znehybněl. Z míst, kde se oheň dotkl sněhu, stoupala pára. Plameny brzy uhasly a nezbylo po nich nic víc než popel.
Zírala jsem na ty plamenné ostatky. Ještě před chvilkou jsem myslela, že umřu. A teď byl mrtvý můj protivník. Nemohla jsem se vzpamatovat z toho, jak blízko jsem se ocitla smrti. Život i smrt jsou nepředvídatelné. Mají k sobě tak blízko. Žijeme z okamžiku na okamžik a nikdy nevíme, kdo další bude na řadě, aby opustil tenhle svět. Já z toho vyvázla, i když jen tak tak. Zvedla jsem hlavu a všechno kolem mi najednou připadalo nesmírně krásné. Stromy. Hvězdy. Měsíc. Byla jsem živá a byla jsem tomu neskutečně ráda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama