Nevšímavost

21. listopadu 2012 v 21:21 | Polgara |  Krátké povídky
***




Nad spícím městem se začaly objevovat první sluneční paprsky a s nimi i obyvatelé, kteří museli brzy do práce. Tichými ulicemi se ozvalo zacinkání zvonku od kola a za ním další. To pošťáci rozváželi ranní noviny. Tento rituál se odehrával každé ráno a hned po něm následoval další. V něm kurýři museli roznést balíky či dopisy, jež museli být doručeny v čas, a proto byla vybrána tato hodina.
Jeden z nich zazvonil u domu stejného jako všechny ostatní. Chvíli musel čekat, než mu otevřela žena ve středních letech a s překvapeným výrazem v obličeji. Muž se usmál a s obvyklými větami a doporučeními, jí poštu předal.
Poté chtěl jít zase dál, ale žena ho zastavila slovy: "Nejste zde nový? Pokud vím, ještě včera roznášel poštu někdo váš kolega, který tu pracuje už léta."
"Můj kolega je bohužel nemocný a já za něho jenom zaskakuji. Nejste první, kdo se ptá." Odvětil hned a všiml si, že ji tahle odpověď zřejmě stačila a dál si ho přestala všímat. Počkal, až se ujistí, že je všechno v pořádku a vydal se na další pochůzku.
Tedy, aspoň to tak vypadalo. Jakmile zmizela ve dveřích, zabočil do uličky, kde odhodil převlek a vzal si an sebe své normální oblečení. Spokojeně se usmál. Plán mu vyšel mnohem snadněji, než předpokládal. Bylo až příliš jednoduché zfalšovat poznávací kartu, která dávala ostatním vědět, že pracuje na poště a ještě jednodušší bylo zajistit, aby této ženě přišel balíček. Balíček, jenž měl změnit její život takovým způsobem, který by si ona sama rozhodně nevybrala. Ale on si vybral ji.
Již pár týdnu ji sledoval, pokaždé si je vybíral tak, že měli něco společného. Něco, co ho přitahovalo. Obzvlášť tahle byla něčím výjimečná. On sám nevěděl, jestli svoji inteligencí, pohledem temně zelených očí či skutečností, že byla výjimečně krásná. Už několik týdnů ji z povzdálí sledoval, nebylo to nijak složité. Teď navíc, ji mohl lépe poznat i v soukromí, a potom, až nastane správný okamžik, mohl tuto ženu přidat do své sbírky.
Spokojeně nasedl do auta ukrytého v uličce, zapojil všechny přístroje a na nich se objevil dům ženy, které před chvílí doručil balíček. Musel sice hodně zaplatit, ale to se mu vrátí, až dokončí to, co začal. Teď musel postupovat opatrně. Musel si vyhlédnout správný okamžik a zaútočit. K tomu potřeboval všechny ty hračičky, které zatím použil. Pohodlně se usadil, napil se lahodného šálku kafe a upřel pohled na obrazovky.
Chce to čas. A toho měl dost, proto nikam nespěchal a jenom vyčkával. Kýžená odměna mu mezitím netuše žádné nebezpečí, odhalovala všechna svá tajemství. Jakmile opustila dům a vydala se do práce, nechal sledováním a i on se vydal za tím, co musel splnit. Už znal její denní režim a navíc, všechno se mu nahrávalo a auto bylo v bezpečí, takže nemusel mít strach, že by ho někdo objevil. Věděl totiž, že stačí jediná chyba a on o ni přijde.
Když ve stejném duchu uběhly další týdny a on měl to, co potřeboval a dokonce se s ní dokázal smířit, tak přešel k tomu, pro co tohle podstupoval.
Jako každé ráno vstala a vydala se do práce. Všechno probíhalo stejně, tak jako každý den, ale přišlo ji zvláštní, že na sobě cítila něčí pohled. Jako by ji někdo sledoval. Ale nikoho neviděla, a proto tento pocit odsunula stranou. Čekal ji perný den, navíc jí včera šéf slíbil povýšení a ona si ho nechtěla pokazit zbytečnými obavami.
Když však nasedla do auta, znovu an sobě ucítila něčí pohled. Na tyhle věci měla vždycky jakýsi šestý smysl, a proto se teď rozhlédla po ulici. Nikde nikdo. Většina jejích sousedů prozatím spala a vstávání je teprve čekalo. Tak, co to s ní probůh je? Zakroutila hlavou a otočila klíčkem v zapalování.
Jakmile přijela do práce, už neměla čas na žádné další bláznivé pocity a ihned byla zapojena do každodenního ruchu. Den jako každý jiný. Na cestě domů opět pocítila něčí přítomnost, ale už to dál neřešila. Zajela do garáže a chtěla vystoupit, jenže něčí ruce jí překryly ústa a na záda jí přitiskly hlaveň pistole. Ruce se na chvíli stáhly, ale v další vteřině byly zpět, ale tentokrát jí na ústa přitiskly látku, která podivně smrděla. Tisk sílil a ona pomalu, ale jistě začala ztrácet vědomí. Poslední co viděla, byl něčí rozmazaný obličej s podivně lesknoucíma očima. Dál už neviděla nic. Pouze tmu, která jí milosrdně přijala do své náruče.
Muž, přezdívaný Pošťák se spokojeně usmál. Ach, jak jednoduché a pokaždé stejné. Upřímně nechápal, jaktože všechny ženy odmítnou vidět varování a dál žijí svým všedním životem. Znovu si dovolil úsměv. Tím hůře pro ně, lépe pro něj. Navíc nedokázal pochopit, proč policie zatím nejednala. I když mu občas něco nevyšlo a díky své neopatrnosti zanechal stopy, tak je smetly ze stolu s tím, že se nic neděje. A přitom měli jako důkazy jeho oběti, kterých jim obstarával víc, než dost.
Omámenou ženu si přehodil přes rameno a vyšel s ní bočním vchodem garáže na zahradu a poté do uličky, kde měl auto. Většina sousedů seděla doma u televize, odpočívali po náročném dni a bylo jim jedno, co se kde děje. Snad až pár drben dění zajímalo, ale i ty teď měly práci, takže se nemusel strachovat, že ho někdo uvidí. Proč by se kdokoliv z nich staral o něco, co se jich netýká. Nevěřícně zakroutil hlavou nad lidskou nevšímavostí a i s omráčenou ženou se vydal na místo, které bylo jeho královstvím.
Když o mnoho let později seděl v soudní síni a poslouchal žalobce, jak popisuje jeho činy, měl an tváři stále tentýž úsměv. Svých činů nelitoval. Přinesly mu větší uspokojení, než kdyby žil stejným životem, jako všichni ti kolem. Navíc ho uklidňovala i skutečnost, že i oni nesli vinu na smrti těch žen. Kdyby neignorovali zřetelné stopy, chytili by ho už dávno.
A teď si zde budou hrát na ubožáčky, kterým zavraždil příbuznou? Ti slavní advokáti teď na něho budou házet špínu a nadávat mu do zrůd? Tohle všechno v něm vyvolávalo jenom úsměv. Navíc, nikdo z nich nedokázal tak mistrně a přesně jednat, jako on. Jak dlouho unikal spravedlnosti? Devět let a až po devíti letech ho jedna chyby, jedno uklouznutí dostalo za mříže a k soudu.
"Pan X je vinen ve všech bodech obžaloby a jsou mu přisuzovány vraždy desítek žen, jejichž těla byla následně zohavena a hozena do vody. Porota se nakonec rozhodla pro doživotí bez možnosti odvolání."
Po poslední větě všichni povstali a on také. Ani jednou nepromluvil. Nebylo proč. Klidně se nechal odvést do vězení, kde stráví zbytek svého života, jenž již dávno považoval za naplněný. Nebylo proč sténat nad osudem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama