Letní dumání (5) – Náboženství v knihách

21. listopadu 2012 v 17:15 | Polgara |  Letní dumání
Zde se mi nějakým zázrakem podařilo odbočit od tématu, ale přesto jsem se alespoň trochu držele zadání




Jsem anebo nejsem věřící člověk? Někdy si říkám, že patřím mezi ty věřící, ale víru beru tak trochu po svém. Věřím, že je něco mezi nebem a zemí. Nějaká entita, která je nad námi, ale nevěřím, že souhlasí s tím, co se mnohdy děje za účelem pravé víry. Jaká je vlastně pravá víra? Existuje nějaké psané pravidlo, které nám určuje, v co máme věřit? Bůh ví. A když už jsme u Boha, tak by si měl každý čtenář, přečíst Bibli. A že je nečitelná? Víte, kolik verzí této nejznámější knihy už vyšlo? Bible pro děti, Bible v tom nejklasičtějším podání...nejnovějším počinem je Bible 21. století, která má být prý dnešnímu čtenáři přístupnější a není tak složitá. Říkám prý, protože jsem četla tu starou verzi a k této nové jsem se ještě nedostala.
Existuje několik druhů knih, pro které je náboženství důležité. Zůstanu při zemi a budu se zabývat fantasy díly a společenskými romány. Tedy romány z arabského světa a zemí jejichž kultura nás neustále fascinuje. I když přesnější označení mého článku bude pokus.
Nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že nejpromyšlenější náboženství má Tolkien a Lewis. I když Lewis se zaměřoval čistě na dětské čtenáře a do svých příběhů vkládal myšlenky s Bible, které podle něj mají dětem co říct. A tady nastává právě můj problém. Náboženství jako takové mi nevadí, vím, že Lewis byl věřící a snažil se svoji víru, podat okruhu čtenářů, který může nejvíce ovlivnit. A to je ten důvod, proč mě jeho díla odrazují. Vím, že jsou krásně a čtivě napsaná, ale vadí mi tam ta očividná snaha, jak to říct...přišlo mi, že se snažil do svého vyprávění zasadit víru za každou cenu. Je to takové až moc očividné, a to jsem měla čest jenom s pár díly.
Potom si na tématiku náboženství vzpomenu ještě na mistra ve svém oboru Tolkiena. Jeho nejznámějším dílem je trilogie Pán Prstenů. Potom Hobit, pohádka, která měla být jen pro děti, ale nějakým zázrakem se stalo, že se dostala do rukou široké veřejnosti. Dalším dílem, s kterým jsem měla tu čest je Silmarillion, který mohu označit za jakousi Bibli Středozemě. Tomu taky odpovídá jazyk, jímž je psána. Člověk se na čtení musí soustředit, musí o něm přemýšlet a někdy se mi stalo, že některé pasáže s knihy jsem si musela číst vícekrát.
Taktéž Bible. Základ pro nejznámější a nejrozšířenější náboženství celého světa. Uznávám, dny své největší slávy už má za sebou, ale přesto i dnes dokáže rozpoutat vášnivé diskuze a ovlivnit způsob myšlení mnoha lidí. Vzhledem k tomu, že nejsem věřící, nejsem ani pokřtěná, do kostela zajdu jenom někdy, nemohu tato náboženství tolik soudit. Pouze se pokusím napsat to, co jsem načetla a vypozorovala.
Pokud by byl nějaký Bůh, tak pochybuju, že by si přál, aby se v jeho jménu tolik zabíjelo a aby na jeho přikázání nějaký výše postavený člověk násilím konvertoval lidi, kteří po této víře netouží a přestoupí na ni jenom proto, aby si zachránili holý život. Je to zvláštní, kolik bolesti dokáže způsobit víra. A mnohdy se to objeví i v příbězích. Nedávným objevem je dílko známé pod názvem Levá ruka boží. Knížku jsem měla půjčenou a dostala jsem se někam do poloviny, protože jsem se vztekala pokaždé, když se dostala na přetřes otázka víry postav, které autor do tohoto vyprávění dal. Přišlo mi to až moc postavené na hlavu. Rozčilující.
Stejný problém mám i se společenskými romány, které mě hodně ovlivnily v mém smýšlení o víře muslimů. Opět tentýž problém. Má krásnou myšlenku, ale špatně pojatou myšlenku. Jeden člověk si ji tradičně přizpůsobil k obrazu svému, nastolil řád, který se nemění už několik staletí. Je mu jedno, že díky tomu, co ona víra hlásá, se jí lidé bojí, dělají všechno proto, aby ji nemuseli ve své zemi povolit. Moc tomu nepomáhají ani ony společenské romány. Většinou v nich jde o postavení žen a jejich životě, který není zrovna procházkou růžovou zahradou. Buď utečou do jiné země, vzdají se své rodiny, aby nemusely snášet utrpení, anebo jsou nuceny se skrývat před vlastní rodinou, která je chce ve jménu cti zabít. Teď nemluvím o vyšších vrstvách, i když pár románů z této společenské kasty už taky vyšlo (Amira z Harému, Kamira, zakázaná láska, Děvčata z Rijádu, Majáda, dcera z Iráku ...).
Víru lidem neberu, ale ať se jí nesnaží násilím vnucovat těm, kteří o ni nestojí. Kdo vlastně jsme, že máme právo říkat lidem, jaká víra je pro ně ta správná? Občas se mi stane, že mi v knížce vadí až přílišný náboženský podtext, který nejsem schopná překousnout, a i když je příběh dobrý, přestanu ji číst, protože mě to rozčiluje. Zvláštní je, že právě fantasy knihy si mnohdy vytvoří vlastní víru, která je částečně založena i na víře jejich tvůrce a to mi nevadí. Beru to jako vymyšlený svět, který má všechno dotažené do posledního detailu a nikomu se nepodbízí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama