Kněžka

21. listopadu 2012 v 21:10 | Polgara |  Krátké povídky
***



Svižným krokem mířila k svatyni, v níž měl proběhnout obřad při příležitosti znovuzrození bohyně, která pro mnohé byla symbolem života.
I tento posvátný den ohrožovalo nebezpečí v podobě situace, jež nastala kvůli špatným rozhodnutím a náboženské nesnášenlivosti. Díky své autoritě mohla vznést námitky, ale hodnostáři ji stejně neposlouchali. Proč taky. Byla jen ženou, která zastupovala bohyni.
Nedáno proběhlo hromadné vyvražďování lidí. Těřili, kteří věřili něčemu jinému. Varovala je, že jejich domnělá nadvláda nepotrvá dlouho. Pouze pár jedinců vidělo blížící se změny, ale nikdo z nich se neozval. A teď se dělo přesně to, co před léty. Znovu docházelo k zabíjení ve jménu různých náboženství.
Rázně potřásla hlavou, aby vyhnala tyto myšlenky. Teď měl být čas oslavování života, ne čas myšlenek týkajících se smrti.
Konečně stanula před svatyní. Až nyní jí došlo, že jen tak tak stihnula začátek obřadu, proto bez meškání vešla dovnitř, kde už na ni čekaly ostatní kněžky. V rukou držely misky plné symbolických darů pro bohyni, na sobě měly dlouhý bílý šat přepásaný zeleným šátkem. Poté, co dorazil k monumentální soše představující božskou bytost, obřad mohl začít.
Místnost naplnila krásná melodie, jíž vydávaly hudební nástroje žen. Vzápětí se ženská těla rozvlnila v rytmu hudby. Ruce a nohy elegantně předváděly určené pohyb, vlasy jim neposlušně poletovaly kolem hlavy a světlo světa spatřoval tanec starý jako lidstvo samo. Tanec představující zrození.
Nenápadně pohlédla směrem, kde stál dav lidí, kteří nadšeně přihlíželi. Najednou ode dveří uslyšela hluk a nezaměnitelný dupot císařských vojáků. Co ti tady dělají? S příchodem strážců utichla hudba, dav oslavujících lidí zkameněl a radost se změnila v děs. Nastalo hrobové ticho nevěstící nic dobrého.
Znovu se ozval její instinkt, jenž jí radil, aby se ukryla. Ignorovala ho. Nemohla tu nechat kněžky napospas osudu. Začínala tušit, proč sem stráže vtrhly.
Když muž v bílé tóze, přes kterou měl přehozený červený plášť, přečetl ortel. Její údiv ještě vzrostl. Oni, že jsou nevěřící? Pohané? A proč? Jenom proto, že věří v bohyni a ne v boha? Jaký je v tom rozdíl? Za to mají být ukřižováni? V duchu proklínala jejich představené, nebýt zatracených rozhodnutí, mohlo být všechno jinak. Ukřižování. Bohyně, je tohle nutné? Skutečně musí umřít další stovky lidí ve jménu víry? Mnoho otázek, žádné odpovědi.
Potom co muž utichl, všechno se dalo do pohybu. Hrobové ticho vystřídal křik zděšených lidí, kteří se snažili uprchnout. Neměli šanci, stráže byli až moc dobře připraveny. Všechny je pochytaly jako divokou zvěř. V očích ostatních viděla tutéž otázku, kterou si sama pokládala. Proč?
Dokonce i ve vězení je nenechali pohromadě. Každý dostal svoji celu, kde musel čekat na provedení trestu. Vážně budou popraveni bez soudu? Vždyť jim nikdo neřekl, že to, co dělají, je zakázané. Nic nevyhlásili a teď při dni, kdy se má slavit život, mají být popraveni. Ironie osudu. Ukřižování. Nejhorší smrt, jíž si dovedla představit. Aby se nějak uklidnila, vysílala modlitby k bohyni a doufala, že budou vyslyšeny.
Seděla na špinavé zemi a oči nepřítomně upírala na mříže. Čekala, kdy přijdou a odvedou ji. Nebála se smrti samotné, ale děsila se toho, co je před ní. Ale víc než blížící smrt jí ubíjela skutečnost, s jakou nenávisti na ně pohlíželi ostatní. Už při odvodu do vězení si všimla, že slovo Pohané na ně doslova plivali.
Jakmile uslyšela kroky, uvědomila si, že se konec přiblížil. Když ji pobídli, poslušně vstala. Ale už ne s takovou odvahou. Připadala si jako loutka plnící rozkazy. Při cestě k připraveným křížům nevnímala posměšné urážky přihlížejících. Nadávky těch, kteří také kdysi věřili stejné víře. Jak snadné je vyměnit staré za nové.
Z ničemnic ji popadly něčí silné ruce a vyzvedly. Nadechla se. Už byl čas. Jenže bolest nepřišla hned. Jako by z jiné reality si uvědomila, že ji ke kříži nejdříve přivazují. Bohyně, stůj při mně.
Bodavá bolest přišla nečekaně. V dlani ucítila neuvěřitelnou bodavou bolest, která ji málem připravila o poslední zbytky vědomí. Možná by to tak bylo lepší. Místo aby upadla do bezvědomí, probrala se. Zřetelně slyšela bouchnutí kladiva o železa a vzápětí další příval bolesti. Celé tělo se jí napjalo. Protestovalo proti nečekanému utrpění.
U úst jí vycházely modlitby, což se zřejmě jejím mučitelům nelíbilo, protože jí do úst nacpaly roubík. Oči jí div nevylezly z důlků, ten nečekaný úbytek vzduchu byl poslední kapkou. Mohla sice dýchat nosem, ale to již bylo nad její síly. Konečně jí do svého náručí přivítala milosrdná tma.
Už neslyšela hlasité nadávky diváků, ani sténání lidí, které přibíjeli na kříže. Jediné co cítila, byl neuvěřitelný klid, jenž naplnil její duši. Poté uslyšela vzdálený smích a líbezný hlas. A taky lehkost, jako by se mohla vznášet. Letět pryč od všeho utrpení. Mít klid. Její modlitby byly vyslyšeny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 detimesice detimesice | Web | 14. února 2013 v 15:18 | Reagovat

Wow pekne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama