Kdo dřív chodí, sám sobě škodí

21. listopadu 2012 v 17:04 | Polgara |  Cestujeme hromadnou
...



Kdo z nás to někdy nevychytal a přišel pozdě anebo na sraz nedorazil vůbec, protože měl problém s dopravou. Téměř každý. Já to chápu, pochopím, že někdy dorazíte později, protože ne vždy je doprava ideální, pochopím. Ale že přijde pozdě ten, kdo bydlí u metra, mi rozum nebere. Ten dotyčný se ani nesnaží kamuflovat skutečnost, že se mu jednoduše nechtělo vyjít dřív z domu. Prostě prohlásí: "Omlouvám se, ujelo mi metro." V tu chvíli mám chuť zabíjet.
Jak někomu může ujet metro, které jezdí každých pět minut, někdy i častěji? Navíc, kdyby ujelo jednou, tak se zpozdí jen o několik minut a né téměř o celou hodinu. Bydlení za Prahou mě naučilo jedno. Chodit na srazy tak, aby na mě nemusel nikdo čekat a abych tam nemusela čekat ani já, což jde někdy dost složitě skloubit. Stejně tam většinou bohužel straším hodinu před určeným termínem.
Ale když tak o tom přemýšlím, je jedno, kde člověk bydlí, záleží především na něm, jak se rozhodne. Může bydlet v Praze, může bydlet několik km za Prahou, ale stejně pořád bude chodit pozdě. A i kdybyste mu to pořád omlacovali o hlavu, stejně jej nezměníte. Dám za příklad sebe a svoji sestru. Obě dvě jsme měly základní školy několik minut od bydliště. Já tam strašila již kolem půl osmé. Potom jsem doma poslouchala, proč tam probůh chodím tak brzy. Obzvlášť během teplých letních dnů jsem z domu mizela hned, jak jsem mohla. I když jsem byla unavená a nechtělo se mi vstávat, překonala jsem se a šla pryč. Kdybych totiž nešla, bylo mi jasné, že už nevstanu. Navíc, proč se válet doma, když je venku tak hezky?
Jakmile jsem potom přišla ze školy domů, maminka si stěžovala, jak sestru nemohla dostat z postele, a i přestože měla školu za humny, chodila pozdě. Co si o takových lidech potom mají ostatní myslet? Zvláštní je, je pořád omlouvám. Pořád si říkám, že k tomu, proč chodí pozdě, mají důvod. Nicméně, neustále je tu ta vtíravá myšlenka, že když mohu včas chodit já, mohou i oni. Nicméně, nevím nic, co se dělo před jejich příchodem, tudíž je nemohu odsuzovat.
Další vzpomínka, která mi vytane při uvažování o spolužácích je ta, kdy se má včas chodit do školy. Vtipné je, že dojíždějící tam byli vždycky na minutu přesně. Nikoliv však ti, kteří bydlí v Praze. Na tohle jsme měli jednoho experta, jenž permanentně chodil několik minut po zvonění. Tu bud nejela tramvaj, tu někdo skočil po metro, tu zaspal. A profesoři tyto omluvy přijali a neřešili to. Sice měl za to spousty napomenutí, neomluvené hodiny, ale stejně si dál vedl svou.
To mě vede k tomu, že buď je člověk schopen překonat svoji pohodlnost a přizpůsobit se, anebo myslí jen na sebe a je mu fuk, co na to říkají ostatní. Vždyť proč by je řešil? Vždyť na nich nezáleží. Dodávám, že nikomu do hlavy nevidím, tudíž nemohu vědět, co se ten den dělo. Je to jen takové shrnutí toho, co se mi díky mým drahým spolužákům a přátelům přihodilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama