Ildefonso Falcones – Katedrála moře

22. listopadu 2012 v 17:04 | Polgara |  Historické romány
***



Autor se narodil v roce 1959 v Barceloně. Pracoval jako advokát zaměřený na občanské právo. Již v dětských letech ho fascinovala katedrál Panny Marie u moře. Právě proto se kolem ní točí i jeho první román, jenž si díky své čtivosti a realistickému popisu středověké Barcelony získal milióny čtenářů po celém světě. Ildefonso odjakživa miloval svět knih, někdy využil příležitosti a sám něco napsal.
Právě při psaní Katedrály moře využil své znalosti dobových právních dokumentů, s kterými se díky práci advokáta seznámil. Při zkoumání dokumentů byl pečlivý a nic nevynechal. Stejně postupoval i během psaní. Román psal čtyři roky, každý den hodinu před odchodem do práce. Pak pokračoval večer, věnoval se tomu i celý víkend. Během těchto činností chodil na literární akademii. Než dokázal uznat svůj text za kvalitní, několikrát ho přepsal, a tak vzniklo mnoho verzí románu.
Tento historický román se stal jedním z nejúspěšnějších ve Španělsku a nakonec byl přeložen do mnoha jazyků. Úspěch příběhu autora nijak neovlivnil. Stále pracuje jako advokát v Barceloně, kde získal během 25 let pověst právníka, jenž musí pokaždé vyhrát.
Ocitáme se v době, kdy je středověká Barcelona na vrcholu své slávy. Zároveň zde probíhá stavba budoucí katedrály, která závisí na těch nejprostších obyvatelích, kteří musí na svých zádech odnosit kameny z přístavu na místo stavby. Příběh začíná nejdříve urputným bojem Arnauova otce Bernata Estanyola, který uteče od svého pána do Barcelony, aby jeho syn nemusel otročit stejně jako on. V Barcelóně musí strávit jeden rok, aby byl uznán právoplatným a hlavně svobodným občanem města. Proto se ukryje u svého příbuzného, jenž toho využívá a nutí ho pracovat ve svých dílnách.
Arnau mezitím začne také pracovat a seznamovat se s obyvateli Barcelony, kteří ho přijmou mezi sebe. Zároveň si nalézá přítele, chlapce stejného věku, jenž se jmenuje Joan. Je to vlastně dítě ulice, ale díky přátelství s Arnauem i on nalézá světlý bod ve svém životě. Postupně si oba dva chlapci projdou velkou ztrátou, ale získají také nový život. Mezitím pokračuje stavba katedrály a kolem ní dál pokračuje život prostých obyvatel. Na Barcelonu zaútočí takové rány osudu, jako hladomor, poté mor.
Kvůli těmto událostem se Arnau dostane až do blízkosti krále Pedra a ten ho za jeho statečnost projevenou v bitvě povýší do šlechtického stavu. Jenže, dokonce tenhle úspěch má v sobě ukrytý háček. Arnau si musí vzít královu schovanku Elinor, jíž zrovna moc nemusí. Zároveň si díky svému rychlému vzestupu získal mnoho nepřátel, kteří mu závidí. Tito závistivci se postarají Arnaův pád.

Úryvek ze strany 171 až 172
Když prošel západní branou a minul Framenors, začal potkávat první Barceloňany. Konečně je ve městě, prolétlo mu hlavou, ale oči nespouštěl z vlastních chodidel. Jak procházel ulicemi, všichni - námořníci, rybáři, ženy i děti, dělníci z loděnic, lodní tesaři - se zastavovali a mlčky pozorovali brunátného, zpoceného chlapce ohnutého pod tíhou kamene, dívali se mladému nosiči na nohy a v duchu ho postrkovali kupředu: jedna, druhá, jedna, druhá...
Někteří se k Arnauovi přidávali, přizpůsobili svůj krok Arnauovu a beze slova kráčeli za ním. A tak po více než dvouhodinovém úsilí chlapec dorazil ke kostelu Panny Marie v doprovodu malého mlčenlivého procesí. Veškeré práce v okamžení ustaly. Zedníci se vykláněli z lešení a tesaři a kameníci odložili nástroje. Otec Albert, Pere a Mariona už na něj čekali. Člunařův syn Ángel, z něhož se mezitím stal tovaryš, popošel k Arnauovi.
"Do toho!" pokřikoval na něj. "Už jsi tady! Zvládl jsi to! No tak, ještě kousek, dělej!"
K Angelovi se z výšky lešení začaly přidávat další hlasy a lidé, kteří šli za Arnauem, mu začali provolávat slávu. Náměstí zabouřilo. Dokonce i otec Albert se nechal strhnout ostatními. Arnau je však nevnímal. Oči nepřestával upírat na své nohy, jedna, druhá, jedna, druhá...Konečně dospěl k hromadě kamenů, kde Arnaua obstoupili učedníci a tovaryšové a zbavili ho břemene.
Teprve teď se rozhlédl. Byl ještě celý ohnutý a třásl se, ale přesto se usmál. Ze všech stran se ozývala blahopřání. Arnau se nechápavě rozhlížel po neznámých tvářích, poznal jen otce Alberta, jehož oči mířily ke hřbitovu Moreres. Arnau se zahleděl stejným směrem.
"To je pro vás otče," zašeptal.

Další dílo, na které budu ráda vzpomínat a ještě raději se k němu vrátím. Ty popisy středověkého života jsou nezapomenutelné. Autor nic nepřikrášloval, ani nezamlčoval. Takže se dozvídáme o životě bastaixů (nosiči kamenů), různých dělníků, a do toho všeho také přichází nechvalně známá inkvizice. Do ní bohužel ve sledu různých událostí vstupuje Joan, ale proč, to prozrazovat nebudu. Díky práci, kterou si autor dal se zkoumáním dokumentů, působí popisy bitvy značně realisticky, taky pochod vojska nenechá čtenáře chladným.
Někoho možná odradí tloušťka knihy, přeci jenom má přes 500 stran, ale když se začtete a ponoříte do světa, jenž nám Ildefonso předložil...příběh je čtivý, nezabíhá do zbytečných popisů, ale zároveň jich tam dává tolik, abychom se neunudili k smrti. Zajímavou částí příběhu jsou také ženy, které se točí kolem našeho hlavního hrdiny. A tím nemyslím jenom Madonu, která mu ve své podstatě nahradila matku, ale kupříkladu Aledis anebo jeho ženu Mariu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama