Hannah Shah – Imámova dcera

22. listopadu 2012 v 16:20 | Polgara |  Společenské romány
***





Hlavní postavou příběhu je Hannan Shah, dívka jejíž rodina je muslimského vyznání. Byť žijí v Anglii a ve své rodné zemi byla pouze jednou a to ve třech letech, tak chtě nechtě musí dodržovat všechna pravidla stanovená jejím otcem. Právě on je imáme muslimské komunitu, a proto si myslí, že on je ten, jemuž se nesmí odporovat.

Podle toho se také odvíjí dění v domácnosti. Hannah jeho názory ovšem nesdílí. Jednoho dne, v okamžiku, kdy se svému otci postaví, poněvadž opětovně fyzicky napadl její matku, tak se stane terčem jeho zloby a nechutných sexuálních potřeb. To však dívce nebrání v tom, aby se bránila tichými protesty, jako je třeba ostříhání jejích dlouhých vlasů, které schová pod tradičním muslimským oblečením, nošení evropského oblečení či neutuchající touha po svobodném životě.

Hannah jednoduše není ochotná přijmout úděl otroka domácnosti a otroka sexuálních potřeb zvrhlého otce, jenž is myslí, že si může dovolit všechno jenom, protože je imáme jejich komunity.

Znovu se setkáváme s myšlenkou, že pánové muslimského vyznání mohou všechno. Oni jsou božím vtělením, jim musí být slouženo. Přesto se i mezi jejími bratry najde světlá výjimka. Právě v tomto bratrovi najde oporu a pochopení. Ale pouze do okamžiku, než je poslán do muslimské země, aby se stal následovníkem jejich otce. To ho poznamená jak na těle, tak na duši a už nikdy není takový jako předtím.

Hannan dělá všechno proto, aby byla nejlepší. Chce za každou cenu otci dokázat, že je hodna jeho pozornosti, pochvaly anebo nedej bože vlídného slova. Bohužel pro ni čím víc se snaží, tak tím víc se jí dostává opovržení ze strany mužského pokolení jejich rodiny. Dokonce i její matka je proti ní a nikdy, i když ví, že jí otec zneužívá, nezasáhne, poněvadž je ráda, že to není ona, kdo je objektem násilí. Dokonce ani její sestry dívce nejsou oporou.

Pořád nedokážu pochopit, proč se týraní nespojí proti utlačovateli. Jich je víc, on je jen jeden. Jenže strach a násilím vtloukaná dogmata a zvyky jsou horší než mor. Dokáží zahubit poslední jiskřičky vzdoru a donutit jindy hodného člověka k tomu, aby donášel a ubližoval tomu druhému, i když ví, že je to špatné.

Příběh vypráví o snaze uniknout z nedobrovolného vězení, jinak to v čem vyrůstala Hannah, nazvat neumím. I přestože ví, že to pro ni nebude procházka růžovou zahradou, tak bojuje za něco, v co věří, a co odporuje tomu, čemu věří její rodina. Její snahu mohu popsat tak, že jde hlavou proti zdi a nakonec i přes velikou bolest, tak tu zeď prorazí.

Imámova dcera nám jako spousty jiných příběhů z muslimského světa dává na vědomí, že ne všichni mají možnost volby. Že ne všichni si mohou zvolit životního partnera podle svého výběru, že ne všichni mohou studovat. Taky nám připomíná, že bychom si měli vážit toho, co máme a stát si zatím. Že bychom se neměli nechat utlačovat a měli bychom bojovat. Vždycky se totiž najde někdo, kdo nám pomůže a to i v jindy bezvýchodně vypadající situaci.

Úryvek ze strany 77:

Nikdy nebylo řečeno, že by žena mohla být rozptylována pohledem na muže. Muži nikdy nebyli vykázáni z mešity, zatímco pír přednášel čistě ženskému shromáždění. Ve světě mého otce, imáma, žádná koncepce rovnosti neexistovala.
Každé dítě v naší komunitě bylo přiděleno nějakému pírovi, který se za něj modlil, aby bylo silné ve víře a dodržovalo pět pilířů islámu. Někdy navštívil domov dítěte, což se považovalo za velkou čest. Dům se před takovou návštěvou vydrhl od sklepa po půdu a chystala se velká oslava. Všichni se chtěli dotknout ruky a šatů svatého muže, skoro jako by i ony mohly být objektem uctívání.
Pírové dostávali od rodin peněžní dary. Sazba nebyla stanovena, ale bylo považováno za vhodné dát tolik, kolik bylo možné. Tihle svatí muži na tom bez výjimky byli mnohem lépe než lidé, o které se měli starat. Chodili draze oblečení a do East Street přijížděli elegantními mercedesy. Kterýkoli muž mohl prohlásit, že byl bohem povolán, aby se stal pírem, ale žádná žena, samozřejmě.
Když mi bylo sedm let, přišel mě navštívit můj pír. Byl to Pakistánec, ale žil v Saudské Arábii. Pocházel z dlouhé linie Pírů - hodnost se v rodině dědila. Majestátně vplul do dětského pokoje a otec, hlouček žen včetně mé matky, sestry a tet, všichni se ho hrnuli uvítat. Místnost se rychle plnila dalšími ženami, skoro tu nebylo k hnutí, většina chtěla prostě jen být poblíž svatého muže a dotknout se jeho oblečení.
Posadil se na podlahu a my jsme ho následovali. Můj pír voněl omamným, kořeněným olejem, ta vůně v místnosti rychle přemáhala moje smysly. Přísní muslimové by si kůži nepotřeli alkoholem, protože alkohol je harám. Místo toho používají halal vody po holení nebo vonné oleje, které se v Británii obtížně shánějí.

Zdroj obrázku: Bux
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama