Francesca Marciano – Sny ukryté v závoji

22. listopadu 2012 v 15:41 | Polgara |  Společenské romány
***



Sny ukryté v závojiDalší úlovek z knihovny, který mě zaujal svoji tématikou. Nicméně přesto se odlišuje od ostatních společenských románů, jež u nás vychází. Je vyprávěný z pohledu profesionální fotografky, která se musí vypravit do Afganistanu nafotografovat muslimské dívky.

Společně s ní jede slavná novinářka Imo Glassová, která chce napsat reportáž o domluvených sňatcích a pokusech o sebevraždy již s nimi úzce souvisí. Ženy v této zemi dospívají mnohem dřív, nemohou však sami rozhodovat o tom, koho si vezmou. Neboť podle muslimského práva nejdříve patří otci a potom jejich manželovi, kteří za ně o všem rozhodují. Velmi často se stává, že se mladé dívky, jež dosáhly sotva věku 16 let pokusí upálit, než aby odmítnutím pošpinily rodinnou čest.

Problémů, které se dvěma ženám staví do cesty, je spousty, ale největší je tne, že focení muslimských žen je zakázané a trestá se smrtí.

Příběh je opět vyprávěn ve dvou linií. Seznamuje nás s minulostí hlavní hrdinky a s tím, co se děje teď. Je zajímavé vidět, čím vším musí projít novinář jakéhokoliv zaměření, pokud se chce vypravit do muslimské země. Předtím než se vydá do terénu, tak musí projít týdenním kurzem jakéhosi druhu sebeobrany. Během těchto sedmi dnů ji a dalších několik kolegů vystaví všem situacím, které v této zemi mohou nastat. A že jsou to náročné zkoušky. Nešetří je a jednají s nimi tak, jako v realitě. Dokonce tam proběhne i fingovaný únos, což je největší nápor, který tam všichni zažijí.

Než se však dvě dobrodružky dostanou ke svému vytouženému cíli, tak si musí projít ještě velkou cestu touto pozoruhodnou zemí. Průvodce jim dělá Haníf, muslim, jehož manželka čeká dítě, ale on jim přesto pomáhá.

Zpočátku jsem si připadala při čtení tak trochu podvedená. Zarazilo mě, jak málo se zde spisovatelka věnovala tomu tématu, za nímž se novinářky vypravily. Bylo zmíněné jenom na pár stránkách, ale až po přečtení epilogu jsem pochopila proč tomu tak bylo. Doporučuji hledat mezi řádky, nebát se, že vás knížka zklame a číst i přestože se na začátku budete cítit trochu rozčarování. Přeci jenom jsem čekala, že Sny ukryté v závoji budou vyprávět o něčem jiném.

Styl psaní je chytlavý a není tak jednoduchý, jak je u těchto románů zvykem. Tentokrát se však musíte smířit se skutečností, že problematika muslimských žen je jen načrtnuta, je psána z pohledu ženy, která může rozhodovat sama za sebe. Nicméně i přesto se setkáme s problémy, které v Afganistanu jsou. Atentáty, sebevraždy, dohodnutá manželství, ale i zde se najdou normální lidé, kteří nejsou zaslepeni svým fanatismem. A právě ti jsou vyobrazeni v podobě Hanífa. Chytlavá scéna je v okamžiku, kdy se Marie pokusí vyfotografovat ženy v nemocnici. Mohlo by jí to i vyjít, ale ona nechce, protože ví, že to není správné. Není dostatečně pohotová, a tak odchází z nemocnice s nepořízenou.

Další emočním okamžikem je ten, kdy jsou společně s muslimskými ženami v místnosti bez mužů, mluví s nimi a snaží se je přesvědčit, ať se nechají vyfotit. I samotné muslimky jim vysvětlují jejich chování. Nebudu psát, zda se jim podaří získat fotografii, to by nebylo vůči čtenářům fér, pouze řeknu, že rozuzlení na konci za ten čas strávený nad knížkou stojí.

Jedna: Proč jsem si vybrala právě tuto knihu?
Jedná se opět o úlovek z knihovny, takže bych to nazvala náhodou, která mě ke knížce přivedla.
Dvě: Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Nekonečné hledání
Tři: Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Přežívání
Čtyři: S jakou postavou bych se ztotožnila, případně kým bych chtěla nebo naopak nechtěla být.
Jedno vím jistě. Jsem ráda za to, v jaké zemi žiju, i když má svoje mouchy. Ale pořád je to lepší než to, co denně zažívají muslimské ženy.

Úryvek ze strany 73

Naši zranění leželi v kalužích krve, vlasy slepené, oblečení nasáklé krví. Do masa měli zaražené úlomky skla, byli provrtáni střelnými ranami, měli odřezané údy a rozpáraná břicha. Někteří křičeli, jiní sípavě lapali po dechu, další byli mrtví nebo v bezvědomí.

Uchopila jsem za ramena první tělo, které mi přišlo pod ruku. S vypětím sil jsem muže převrátila na záda, slyšela jeho chrčivý dech. Byl to opět on - zraněný, určený mi osudem, mu, pro jehož záchranu jsem podnikla víc než pro záchranu kteréhokoli jiného muže ve svém životě.

Odtáhla jsem ruce, byly lekavé a mokré, zborcené krví. Pod jeho košilí, kterou jsem bleskurychle rozstřihla svými nůžkami, jsem nahmatala něco měkkého a teplého: jeho střeva, ta proslulá letaxová střeva, vyhřezlá z rány na břiše. Odtáhla jsem Obelixe za ramena ke stromu a opřela ho, a pak jsem mu svázala nohy, abych zabránila vyhřeznutí celých vnitřností. Všude byla krev, chyběla mu taky jedna ruka.

Najednou se ve mně něco zlomilo. Všechno napětí, všechna úzkost, která mě až do okamžiku držela na nohou a nutila bez prodlevy reagovat a jednat, najednou splaskla jako padák po dopadu na zem.
V té chvíli už Obelix skoro nedýchal. Jeho sípavý dech a rychle se rozšiřující skvrna v okolí plic mi napovídaly, že musím okamžitě něco udělat, že mám jen pár minut, než mu plíce vypoví službu a než vykrvácí ze všech svých ran.

Já se však ani nenamáhala vyndat z batohu obvazy nebo pásku. Poklekla jsem vedle něj a vzala ho za ruku. Bez odporu ji ponechal v mé dlani. Pohladila jsem ji. Jen jsem tak vedle něj seděla, tiše na něj hleděla, zatímco mi déšť smáčel obličej a moje boty se zvolna propadaly do bláta. Ani jsem se nepohnula, dokud úplně nepřestal dýchat. Teprve pak jsem mu pustila ruku a zavřela mu palci oční víčka. Něžně jsem ho položila na zem a zakryla mu tvář přikrývkou.

Nechala jsem ho tam a pomalu se vydala po pěšině pryč.

Zdroj obrázku je martinus.cz/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama