Edith Holá – Cesta k mým matkám

22. listopadu 2012 v 17:14 | Polgara |  Česká literatura

***


Autorku Cesty k mým matkám nemusím představovat neb v internetovém světě je hodně známou osobou díky svým mnoha projektům. Nebudu jmenovat, o nich článek není, ale ráda bych Edith tímto poděkovala.

Je těžké popisovat příběh, o němž knížka vypráví. Všude jej doprovází anotace, upoutávky a poznámky, že jde o skutečný příběh ženy, která celý život hledala svoji biologickou mamku.

Nevím, co jsem od knížky čekala, ale dostala jsem mnohem víc a svým způsobem mi tvorba nové nadějné české autorky pomohla smířit se svým vlastním životem. Příběh nemůžete číst s odstupem. Byť se tomu bráníte sebevíc, tak vás nutí vzpomínat na vaše životní cesty, přemýšlíte o tom, jak malicherné problémy řešíte ve srovnání s tím, co museli řešit aktéři vyprávění. Nebudu daleko od pravdy, pokud napíši, že mě knížka dovedla k prozření. Uvědomila jsem si mnoho věcí, mnoho nepříjemných událostí se při čtení vyplavilo na povrch a jako by se dočtením zahojilo.

Edith velmi poutavě popisuje to, co ji během života potkala. Nevynechá nic a s jakýmsi odstupem a pochopením líčí to, co zažila v dětství v jednom domku ukrytém kdesi v horách. To, co si prožila, donutí čtenáře k otázce, zda by i on vyšel z tohoto žití se zdravým rozumem a takhle lidskou povahou.

Navíc mě zaráželo jednání sociálních pracovnic, všech, kteří o tom věděli, ale nic neudělali. Ono je přeci jednodušší zavřít oči, předstírat, že se nic neděje a dál šlapat v zajetých kolejích. Proč něco měnit, když děti mají kde žít, mají čisté oblečení a ve škole skvěle prospívají.

Chování, s nímž přistupovali k biologické Edithitině mamince mě zarazilo. Copak je něco takového možné? Vždyť jsou na to zákony, které by tomuhle měli zabránit. Ale čemu se vlastně divím. Bohužel je toho víc, nad čím bychom se měli pozastavit.

Příběh je velmi zvláštní. Na jednu stranu se v něm dozvídáme o autorčině dnešním životě, ale zároveň v něm vzpomíná na léta strávená u adoptivní mámy. Je v nich vidět touha potom mít úplnou a šťastnou rodinu, ale taky bolest z toho, jak se k ní její nevlastní rodina chovala. Cestu k mým matkám nedokážete po dočtení odsunout jenom tak stranou a přejít k jiné knížce. Pořád o ní přemýšlíte, srovnáváte a zjišťujete si informace o dětských domovech, sociálkách, adopci a mnoha dalších věcech zmíněných v příběhu.

Taky jsem po celou dobu nechápala adoptivní mámu Edith. Proč si brala další děti, když ji to vysávalo? Na jednu stranu pak Edith v knize popisuje i to, co její adoptivní máma dokázala, čímž svým způsobem omlouvá (mohu tohle vůbec napsat, ale snad mi to Edith promine) chování její adoptivní mámy. Ale pak když čtete dál, žasnete a nevěřícně kroutíte hlavou.
Zároveň je to jakýsi varovný prst proti tomu, jak to u nás s adopcí a osvojení dítěte. A připomenutí, že by se s tím mělo něco dělat. Knížka na nás doslova křičí volání o pomoc pro všechny, kterých se jí probírané téma týká. A mě napadá otázka: "Pomůže to? Udělá to bouři tam, kde je to potřeba?"

Úryvek ze strany 55:

Pak k nám začal chodit rodinný terapeut. Jednou přišel a ptal se chlapečka, jestli má někoho rád. A já se děsila, že řekne mě. A on řekl mě. A proč? Protože mu pomáhám. Nosím mu pití. A mně ještě teď po tolika letech hrůza svírá žaludek jako tehdy. Pak ho za pár dní odvezli rovnou ze školky. Taky proto, že si učitelky všimly modřin.

Kolik postav by musela mít má rodinná konstelace, abych si odžila všechny bolesti? Kolik pevných objetí?

V naší rodině jsem od té doby měla pevnou pozici. Tajný bořič všech dobrých snah o převýchovu, tajný podrývač výchovných metod, tajný rozvraceč celé rodiny...ten, co nesouhlasí, ten, co se postavil proti, ten, co nosil tajně pití hajzlíkovi. Do mého odchodu z domova v dosažení plnoletosti už se viník nezměnil. Neměla jsem na nic právo, psychický útok mohl přijít za cokoliv a kdykoli.
Žaluji Matějčka za výrok, že není žádný hlas krve, který si sociální pracovnice a mnozí další volně parafrázovali: "Výchova je víc než vlastní krev." Mám pocit, že toto tvrzení pomáhalo všem výchovným metodám pěstounům. Naše náhradní máma dokázala vyléčit kdejaké zlozvyky z děcáků, noční pomočování, anorexii a podobně bitím a studenými sprchami. Kdysi jsem si myslela, že totalitní praktiky mají alespoň rychle viditelné výsledky. Záhy jsme byly všechny řádné. Co se děje v nitru nikdo neřešil. Po přečtení příběhu o rodinné konstelaci si uvědomuji, že stačí jedno jediné pevné obětí. Jenže tomu musí předcházet vnitřní uzdravení toho, který objetí poskytuje. Hluboké uzdravení náhradních rodičů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama