To je moje

8. října 2012 v 19:03 | Polgara |  Téma týdne
...



Potom, co se vojáci s vítězným rykem nahrnuli za hradby města, začalo rabování. Málokdy se stávalo, že by vítězové nechali bez povšimnutí možnost přilepšit si. Obyvatelé poraženého území se ustrašeně choulili ve svých domech a čekali na svoji zkázu. Někteří prozřetelně opustil město a vzali s sebou pouze to nejnutnější. Čímž si zachránili život a čest. S bolestí srdce zde však zanechávali známé, někteří dokonce rodinu, kteří odmítli odejít. Buď nemohli anebo se nedokázali rozloučit s místem, jež pro ně bylo domovem.
Jakmile se městem rozlehlo první rozražení dveří, následoval jej vzápětí křik. Ženský. Přestože jejich velitel všem svým vojákům rozkázal, že nikdo z místních nesmí přijít k úhoně, neposlechli. Nechali se strhnout euforií z vítězství. Válčili několik let a konečně mohli okusit vůni vyhrané války. Proč toho nevyužít? Kdo se dozví, že si užili s nějakou barbarkou? Jenže vojáci zapomněli, že jednají s kdysi svobodnými lidmi, kteří měli rodinu, možná i moc a vlastní myšlení. Brali a zapomínali, že jednají s živými bytostmi. Byť poraženými.
Válečný pokřik se mísil s úpěním trpících, první domy zachvátil požár a na ulici se najednou vyrojila pestrobarevná vlna prchajících. Kam utíkali? Nevěděli. Už jim nic nezbylo. Jen život a prozatimní svobody, kterou si snažili udržet do poslední chvíle.
Mladá žena svírajíc v náruči svého tříletého synka se ukryla v ložnici. Nesnažila se nějak pečlivě schovávat. Věděla, že je to marné. Poznala to v okamžiku, kdy se městem rozlehlo varovné troubení rohů. Rabování a znásilňování se prozatím do její části čtvrti nedostalo. Patřila k šlechtickým rodům, ale to ji v téhle situaci moc nepomohlo. Mohla utéct, ale nechtěla. Ve vojsku jejího panovníka bojoval i ženin muž. Teď už bylo na útěk pozdě. Byl mrtvý a s ním většina těch, kteří bránili město. Vzali ji muže, jehož milovala, připravili ji o domov, co ji mohou udělat víc? Odpověď znala. Ale v ten nešťastný den se toho stalo tolik, že její duše a mysl začaly být otupělé a smířily se s osudem. S odevzdáním hleděla na dveře. Dosud jimi nikdo neprošel.
Po několika vteřinách čekání do pokoje vtrhl zakrvácený voják. Za ním pár dalších, kteří se pustili do rozkrádání jejího majetku. Brali všechno. Nádherné, její rukou vyšívané závěsy, koberce z vzácného hedvábí, zlato ukryté v truhle, její šperky, manželovy cennosti. Nic nezůstalo nepovšimnuto. Celou dobu tam jen tiše seděla a s hrůzou čekala, kdy dojde i na ni. Voják, který přišel jako první, tak z ní nespustil oči a ledabyle se opíral o svůj meč.
"Té ženy se nesmí nikdo dotknout. Patří k vznešenému rodu, dokonce i na barbara má vyšší původ než vy. Takže s ní bude zacházeno s úctou. Navíc si ji zabírám jako svůj podíl. Je moje. Rozuměli jste?"
Jasný, zřetelně pronesený příkaz podřízeným. Byl zvyklý rozkazovat.
"My ano, ale pochybuju můj pane, že ji uhlídáte po celou dobu. Vojáci jsou příliš opojeni vítězstvím, než aby dokázali jasně myslet."
"Hmm," pronesl výhružně. "Nevadí, počkám tu. Času mám dost a svůj díl kořisti jsem si vybral."
"Jak myslíte," pokrčili rameny. Odhodili nakradený majetek a odešli.
Mladé matce se po celou dobu jejich rozhovoru chtělo křičet: "To je moje. To jsou moje věci, můj život. Nic vám nepatří, ani já." Ale nepromluvila. Strach ji bránil zasáhnout.
Jakmile se za vojáky nižšího postavení zabouchly dveře, tak se dítě leknutím rozplakalo. Jeho matka se ho snažila chlácholením a kolébáním utišit.
"Mých vojáků se bát nemusíš. Nic se ti nestane. Ale budeš se mi muset podřídit, to je moje cena za tvoje vykoupení. Mimochodem, jaké je tvé jméno?"
" K čemu ti je mé jméno, když tě ani nezajímá, že tví vojáci právě zničili moje město, zabili mi muže, povraždili většinu lidí, jež jsem znala celý život a teď mi bereš i svobodu?" Uvědomovala si, že ji voják nechce ublížit, a že z jejího hlasu zaznívá zbytečná ostrost a hysterie, ale nemohla si pomoct. To se má stát hračkou naprosto cizího muže?
Neřekl nic, pouze uchopil jílec svého meče. To stačilo, aby odpověděla.
"Selené," zašeptala pokořeně.
"Nuže Selené," pronesl nakonec. "Slibuji, že dokud budeme v tvém městě, tak se ti nic nestane. Jakmile však odjedeme do mé vlasti, budeš muset poslouchat moje příkazy. Neudělám z tebe otrokyni. Ale potřebuji tě jako vítěznou trofej. Pokud budeš souhlasit, tak přežiješ ty i tvůj syn."
"Proč? Proč zrovna já? Vždyť jsou tu ženy vznešenějšího původu," vyhrkla zoufale.
"Možná protože se mi zrovna ty líbíš? Musíš se smířit s tím, že dějiny píší vítězové," zakončil samolibě a usadil se křeslo, kde sedával její muž.
"To je tvé poslední slovo?" Zeptala se sklesle.
"Ano, to je mé poslední slovo."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rabe Rabe | Web | 10. října 2012 v 18:16 | Reagovat

pěkné, takové realistické ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama